- Podrobnosti
- Napsal Dita Měkotová
- Kategorie: Filozofická zamyšlení
- Zobrazení: 63
Kouzlem domácího vzdělávání u nás na Hájence je život sám.
Žitý život v pozornosti.
Minimum struktury a každodenní všednost povýšená vnitřní prací na naplňující proces v různých rovinách bytí.
Do takového prostředí přišel před deseti lety Jakub.
Tři jeho velcí sourozenci se právě vydávali za dobrodružstvím dospěláckého života.
Procestovali svět, zakládali rodiny, přivedli na svět vnoučata.
Babička po atacích zánětu trojklanného nervu, mrtvičky a v procesu jakéhosi nekontrolovaného vnitřního růstu lehce slábne a usmívá se v křesle.
Jsme tři generace na samotě uprostřed krásné přírody Blanského lesa, nedaleko od Českého Krumlova.
Obklopeni lesy, lukami, vodou.
Vize takového života přišla v roce 1995 a od té doby se naplňuje.
Mnoha pokusy a omyly.
A vzdělávání?
Také na ně dojde.
Začnu slovy Jana Wericha: “Z ničeho se nemá dělat věda. Ani z vědy ne.“
A doplňuji: „Natožpak z něčeho tak přirozeného, jako je učení se novým věcem.“
Do vyprávění se budou míchat zkušenosti z terapeutické praxe s dětmi a rodiči.
Celý, více než dvacetiletý, životní oblouk vnímám zároveň jako legrační i existenciálně důležitý.
Obě polohy se melou ve volném tanci a krkavci k němu pějí krákomentář.
„Jo, škola ?
To znám, už jsem tam byl sedmkrát po hodině. Na přezkoušení.“
(Tak pravil čtvrťák Kuba.) „A nezdržujte!...“
Jakube, co pro tebe znamená učit se?
Učit se pro mne neznamená sedět od osmi do jedné ve škole a nemoci si rozhodnout téma, ale spontánně si vybrat kdy a čemu se chci věnovat: teplotní graf, kreslené a politické mapy, měření stromů v okolí domova…
Celý text následuje v příloze.
 domoskolak_naHajence.pdf | [ ] | Dita Měkotová | 73 kB |
- Podrobnosti
- Napsal Vlaďka Blahoutová
- Kategorie: Filozofická zamyšlení
- Zobrazení: 65
Je tu zase doba předvánoční, adventní. Je to čas tmy, kdy se brzy stmívá, je málo sluníčka, málo světla. I před více než 2000 lety byl takový čas tmy. Pouze s jiskřičkou naděje, protože Bůh slíbil, že přijde někdo, kdo zachrání svět. A pak se to stalo. Z jiskřičky se rozzářila hvězda, která ukázala na místo, kde se narodil ten, který měl zachránit svět. Možná někteří očekávali, že to bude jinak, ale narodilo se malé, bezbranné dítě, narodil se malý Ježíšek a narodil se ve chlévě. Přesto v něm někteří poznali Toho, který má zachránit svět. Od té doby uplynulo mnoho let a může se zdát, že se tenkrát vlastně zase tak moc nestalo. Dnešní doba je divná, zlá a temná. A my si zase připomínáme a očekáváme příchod toho, který zachránil svět. On už přišel a neskončilo to jeho narozením, pokračovalo to jeho působením mezi lidmi a nakonec ukřižováním a po třech dnech zmrtvýchvstáním. Je to Ježíš, jehož příjmení Kristus v překladu znamená Mesiáš, neboli Zachránce. To je on, na kterého tenkrát čekali, a jehož příchod si každý rok připomínáme.
Poslední půlrok nepatří k těm šťastným obdobím mého života. Oklepávám se z tragédie, která se stala v mojí blízkosti. A přidaly se k tomu další těžké věci. Vyrovnávám se s tím svým způsobem. Cesta vedla od smutku, bezmoci, vzteku přes nemoc, kdy mi tělo dalo najevo, že toho má dost a vypovědělo na čas službu, až po odpuštění a znovunabytí chuti něco dělat a znovunavrácení se ke zdroji života, kterým je pro mě osobně právě Ježíš Kristus. Naštěstí ani v těch nejtěžších chvílích, v té největší tmě neuhasla ta jiskřička naděje.
Přeju vám všem, abyste prožili klidný advent. Nenechte se otrávit vším tím shonem, do kterého se nás snaží vtáhnout současná konzumní společnost. Zkuste najít třeba i malou jiskru naděje, a dovolte jí, aby se z ní mohla rozzářit veliká hvězda a aby se ten Zachránce mohl narodit, obrazně řečeno, i do vašeho chléva.
Vlaďka Blahoutová (Bernaska)
- Podrobnosti
- Napsal Komár
- Kategorie: Filozofická zamyšlení
- Zobrazení: 252
Kanárek seděl ve své kleci na balkóně a celkem se nudil. Najednou odkudsi přiletěl brabčák a usadil se na kleci.
"Leť pryč, táhni od tud! Jak se opovažuješ sedat na moji klec! Nesnáším vrabce. Nenávidím je!", začal hned nadávat kanárek.
Brabčák nebyl z těch, kdo hned odfrčí, když mu řeknete "Táhni!". Sletěl z klece na stoleček, aby se kanárek tolik nečílil, naklonil hlavičku na stranu a prohlížel si chvilku kanárka.
"A proč?", zeptal se potom. "Pročpak nenávidíš brabce?", přihopkal trochu blíž.
"Jsou zbytečně moc chytří a přitom se pořád na něco ptají", pronesl kanárek kousavým tónem. "A přitom nevědí nic o životě v kleci. A hlavně, létají si po svobodě a dělají si co chtějí. Pořád mi to připomíná, že žiju v zajetí. Proto je nemám rád.", vysvětli už trochu smířlivějším tónem.
"Ale to se přece dá řešit!", zajásal brabčák. "Podívej, petlička na kleci je lehká, zvenku ji snadno nadzvednu. Kdyby si se trochu snažil, dokázal by si to sám i zevnitř."
Kanárek chvíli mlčel. Co už se natrápil s těmi nechápavými vrabci. Potom začal pomalu vysvětlovat. "Klec má i svoje výhody, abys věděl. Dostávám každý den dobré jídlo, vody mám dostatek. Když prší, lidé mě zanesou dovnitř. Když je hezky vynesou mě ven. Když ty mrzneš v lednu, já si sedím pěkně v teple. A hlavně, když jde kolem kočka, jenom se jí směju. Dokud jsem v kleci nemůže mě sežrat. Už to ani nezkouší, dávno to vzdala. Nemusím pro to všechno skoro nic dělat. Stačí občas zazpívat a to je pro mě radost. Ale hlavně, musím zůstat tady v kleci."
Teď zase mlčel brabčák, což se nestává často. Dobré jídlo každý den? Teplé místečko v zimě? Kočka už to ani nezkouší? To vůbec neznělo špatně. Ale zůstat celý život v kleci? To je vysoká cena. A tak nakonec brabčák odletěl po svých a kanárek zůstal ve své kleci.
I my lidé se dělíme na kanárky a brabčáky. Jedni touží po bezpečné klícce a druzí po svobodě. A někdy se sami nemůžeme rozhodnout, co z toho je nám milejší. Je to logické, protože obojí má výhody i nevýhody. Je ale škoda, že si nerozumíme.
Ti, kteří touží po svobodě nedokážou nikdy pochopit ty, kdo dávají přednost kleci. I když jim někdy docela závidí to teplíčko a bezpečí.
A ti, kdo sedí v kleci, nesnesou pohled na někoho, kdo si létá po svobodě. Připomíná jim to jediné, co jim v životě chybí. A tak by nejraději viděli v kleci i všechny ostatní.
A přitom by stačilo si nezávidět, a každý by dostal co chce.
- Podrobnosti
- Napsal Bernaska
- Kategorie: Filozofická zamyšlení
- Zobrazení: 174
Mám ráda vodu. Voda je živel a proto ji mám ráda. Mám ji ráda i přesto, že je to nebezpečný živel. Voda je nutná k životu. Když je jí moc na nesprávných místech, je s životem neslučitelná. Voda je vzácná, přesto jsou chvíle, kdy může i zabíjet. Když vstoupím do její říše, musím před ní mít respekt, musím ji poslouchat, protože je mocnější než já. Nebojím se jí, nic jí nevyčítám, mám před ní respekt. A to i přes nedávnou tragickou událost, která se mě stále hluboce dotýká a nemůžu na ni zapomenout. A tak píšu toto krátké vyznání Vodě, té, která dokáže pohladit mé tělo, přesto stačí málo a život vyhasne.
Plavat jsem se naučila o prázdninách po první třídě právě v té Vodě, která se někomu teď zdá být krutá. Pamatuji se na babičku s vnučkou, které si mě, coby neblahým způsobem plaveckého výcviku vodou zrazenou holčičku, vzaly mezi sebe a trpělivě mi vysvětlovaly, co mám dělat. Hlavně dýchat, pravidelně, klidně, prožívat tempa, vnímat souhru pohybu a dechu, nelekat se, nebláznit a vydržet plavat dál a dál. Ke konci prázdnin jsem už přeplavala tam i zpět několikrát za sebou. Klidná plavba v lůně přírody a tak blízko lesa s báječnými borůvkami. Prostě koncert.
Nechci, aby lidé zanevřeli na vodu jen pro její bezedné hlubiny. Chtěla bych, abychom ji uměli ctít a mít před ní ne strach, ale bázeň. Tak i já se chci vracet k té vodě i s tichou vzpomínkou a s pocitem, že si dušička vybrala tiché a klidné místo, tak tiché, jako byla sama. A toto vlastně píšu proto, že mě přepadl nutkavý pocit něco takového napsat. Vypsat se ze všeho, protože psaní mi vždy pomáhalo v těžkých chvílích. Vykřičet do světa, že některé věci už se nedají odestát, ale my musíme žít dál, protože máme pro koho. A tak volám: Čest Vodě! Čest jedné velké duši uvězněné v malém těle!
Vlaďka Blahoutová, Blahoutova.V(zavinac)seznam.cz
- Podrobnosti
- Napsal Aurelien
- Kategorie: Filozofická zamyšlení
- Zobrazení: 242
Uklízečka mi odemyká pokoj - zvenku je na dveřích jen koule. Táta spí s hlavou sklopenou, vypadá hrozně vyčerpaně. Pohladím ho jemně po ruce, aby se nelekl. Chvilku mu trvá, než mě pozná. Nakonec se usměje – zaplať pánbůh.