Kouzlem domácího vzdělávání u nás na Hájence je život sám.
Žitý život v pozornosti.
Minimum struktury a každodenní všednost povýšená vnitřní prací na naplňující proces v různých rovinách bytí.
Do takového prostředí přišel před deseti lety Jakub.
Tři jeho velcí sourozenci se právě vydávali za dobrodružstvím dospěláckého života.
Procestovali svět, zakládali rodiny, přivedli na svět vnoučata.
Babička po atacích zánětu trojklanného nervu, mrtvičky a v procesu jakéhosi nekontrolovaného vnitřního růstu lehce slábne a usmívá se v křesle.
Jsme tři generace na samotě uprostřed krásné přírody Blanského lesa, nedaleko od Českého Krumlova.
Obklopeni lesy, lukami, vodou.
Vize takového života přišla v roce 1995 a od té doby se naplňuje.
Mnoha pokusy a omyly.
A vzdělávání?
Také na ně dojde.
Začnu slovy Jana Wericha: “Z ničeho se nemá dělat věda. Ani z vědy ne.“
A doplňuji: „Natožpak z něčeho tak přirozeného, jako je učení se novým věcem.“
Do vyprávění se budou míchat zkušenosti z terapeutické praxe s dětmi a rodiči.
Celý, více než dvacetiletý, životní oblouk vnímám zároveň jako legrační i existenciálně důležitý.
Obě polohy se melou ve volném tanci a krkavci k němu pějí krákomentář.
„Jo, škola ?
To znám, už jsem tam byl sedmkrát po hodině. Na přezkoušení.“
(Tak pravil čtvrťák Kuba.) „A nezdržujte!...“
Jakube, co pro tebe znamená učit se?
Učit se pro mne neznamená sedět od osmi do jedné ve škole a nemoci si rozhodnout téma, ale spontánně si vybrat kdy a čemu se chci věnovat: teplotní graf, kreslené a politické mapy, měření stromů v okolí domova…
Celý text následuje v příloze.
 domoskolak_naHajence.pdf | [ ] | Dita Měkotová | 73 kB |