Milí přátelé,
dne 18.12 jsme se v Katovicích účastnili moc pěkného setkání lidí, kteří se snaží se současnou situací něco dělat. Zúčastnil se i Jan Konfršt a rozhodli jsme se publikovat všechna jeho Zamyšlení z této nelehké doby. Snad to pro vás bude také podnětné a lehké k pochopení, oč tu vlastně běží.

Zamyšlení č. 1-4 si můžete přečíst tady.

Infernits

9. zamyšlení z 7. 12. 2021

Vůně přátelství

Fakta na úvod

"Údaje o zdravotním stavu fyzických osob náleží dle Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (tzv. GDPR) do speciální kategorie tzv. citlivých osobních údajů a jejich zpracování podléhá mnohem přísnějšímu režimu, než je tomu u obecných údajů. Každý má právo na soukromí o svém zdravotním stavu, přičemž tomu na druhé straně odpovídá povinnost zdravotníků o takových skutečnostech pomlčet. Nutno zdůraznit, že očkování proti onemocnění covid-19 je očkováním nepovinným a pokud poslanec očkován není, neporušuje tím žádný zákon."

Tolik odpověď Kanceláře Poslanecké sněmovny (Č.j.: PS24695/2021) na dotaz Mgr. Jiřiny Čížkové ze dne 15.11.2021, jak byla při zahájení schůze PS kontrolována bezinfekčnost poslanců a zda jsou tito očkováni.

Zákon č.258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví umožňuje povinné očkování za podmínky, že ZAMEZÍ VZNIKU A ŠÍŘENÍ NEMOCI. V zákoně není zmiňován pojem OMEZENÍ NEMOCI.

Z toho plyne: očkování, které nebrání šíření infekce, nemůže být nařízeno pouhou vyhláškou.

Z toho plyne: vyhláška č. 466/2021 Sb. o plošném očkování, zveřejněná ve Sbírce zákonů dne 10.12.2021 byla vyhlášena v rozporu se zákonem.

Zveřejněna byla dne 10.12.2021. V den, který je Dnem lidských práv, vyhlášený na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948.

Náhoda, ironie, či krutý výsměch svědčící o aroganci moci neznající hranic? Obě zprávy psané strohou formou úředního jazyka jsem si přečetl opakovaně, pomalu, několikrát a snažil se porozumět pocitům, kterými jsem se při jejich čtení provázel. Jakou mají ve své syrovosti vypovídací hodnotu? Z mého pohledu již nejde o jakýsi trapný pokus o šibeniční humor; uvedené dokumenty chápu jako doklad pohrdání už nejen právem, ale námi všemi, koho se týkají. A přemýšlím, jaká míra pokrytectví se skrývá za našlechtěnými fasádami chalup Potěmkinovy vesnice, v níž je nám souzeno žít. A my? Jak reagujeme na bezprecedentní omezování svých bazálních práv i s ohledem na to, kolik vydaných nařízení již NSS prohlásil za neplatné, neboť protiprávní? Ti, kdo je vydávají, zřejmě žijí v přesvědčení, že vlak už jede dostatečně rychle, už má velkou setrvačnost, už ho nelze zastavit. Možná proto jsem nezaznamenal z druhé strany žádnou omluvu, žádné přiznání pochybení.

Co však postrádám ještě více, je odpovídající reakce nás všech. Nás, koho se nařízení týkají. Zpočátku jsme se byli, jistě pod vlivem překvapení z neznámého, ochotni smířit s ledasčím. Uplynuly však již dva roky a informací, a nejen těch cíleně filtrovaných, máme již dost na to, abychom se nejenom pozastavili, ale hluboce se zamysleli nad pozadím událostí spojených s c-19. Počáteční úlek z čehosi dosud nepoznaného měl za následek, i díky cíleně vyvolávanému strachu, že jsme se shrbili. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že nejenže jsme se nenarovnali, ale hrbíme se stále víc a zdá se, že budeme ochotni nechat si na sobě i dříví štípat. Ochotně se podvolujeme a v mnoha ohledech i z vlastní iniciativy přeochotně vycházíme vstříc druhé straně, která v takových chvílích jen cudně mlčí. Vždyť - o čem svědčí citace z Kanceláře PS? Není dostatečně ilustrativní? Vypovídající o tom, jaké loutky z nás druhá strana dělá, a jak jí v tom ochotně vycházíme vstříc? Z nevědomosti, či pohodlnosti? Neschopnosti domyslet důsledky? Což jsme se životem v totalitě nepoučili, že zvolit řešení "...to se mě netýká..." je nejen krátkozraké, ale ve svém důsledku i sebezničující? Že strkat hlavu do písku je postoj, který se vymstí každému, byť se snaží přesvědčit o opaku? Jen se smířit se skutečností, jak se z naší blízkosti vytrácejí přátelé nezákonně omezovaní na svých právech, není lichotivým vysvědčením.

Přemýšlím o tom, jak podobným situacím předcházet. Jak jim čelit. Přemýšlím o tom, jak mocně podpůrnou energií je ve vypjatých chvílích volby přátelství se svým svědomím, se svou duší. O tom, kolik podob přátelství může mít i kolika proměnami za život prochází. V kolika situacích volíme mezi vlastním pohodlím a přátelstvím k ŽIVOTU třeba jen tím, že vystoupíme z davu lhostejných či bojácných a svou lásku k němu projevíme formou pomoci neznámému.

Jakou silou přátelství ke všem bezejmenným, k přátelství k životu ve svobodě byli poháněni ti, kdo stáli u zrodu Charty 77... Mrazivá je přitom podobnost, že stejně jako tehdy nejde ani dnes o nic menšího, ale současně i většího, než o obhajobu lidských práv. Absurdita celé věci přitom spočívá v tom, že se jednotlivci tehdy stejně jako dnes zasazovali o to, k čemu se podpisem Helsinských dohod zavázal stát.

Historie se opakuje nepříjemně často. Neuplynulo ani půl století a opět je v zájmu "vyšších cílů" (dříve obrana socialistického zřízení, dnes obecného zdraví... co příště?), avšak protiprávně pronásledován člověk hlásící se o právo ŽÍT a nikoliv jen přežívat v područí zájmu těch, jimž je PŘÁTELSTVÍ se svobodou, tím nejvzácnějším kořením života, cizí.

Zastat se známého, přítele, je možná snazší, ale možná jen zdánlivě. Po návratu z Brixenu měl odvahu K.H. Borovskému podat veřejně ruku na ulici jen málokdo. Božena Němcová byla jednou z těch mála, možná jedinou. Přitom víme, že stát se režimu nepohodlným není nijak složité. A právě v takové situaci se prokazuje hloubka přátelství. V životě proběhne nejedna událost, v níž zvažujeme, zda pomocnou ruku podat či nepodat. V níž se de facto rozhodujeme, zda je nám bližší košile než kabát; obhajoba principu, či okamžitý prospěch. To jsou chvíle, v nichž se rozhoduje, zda zvítězí lhostejnost, či dojde k jednomu z dalších malých vítězství nad vlastní pohodlností. Čistota, hloubka přátelství k hodnotám života se neprověřuje v časech, kdy vše jen hladce plyne, ale v časech, kdy jsou hodnoty života ohrožovány. Právě tehdy, kdy může být ohrožen i sám život. Právě tehdy si začínáme odpovídat na možná již tušenou, ale dosud nevyslovenou otázku, co pro nás přátelství znamená. A pro odpověď je třeba ponořit se hodně hluboko. Až na dřeň podstaty věci - jakou cenu jsme ochotni zaplatit? A neptejme se přitom, jaká odměna nás čeká. Nejsou to chvíle, v nichž je prostor na otázky "něco za něco", či ještě syrovější "co za to".

Lidé, kteří se v roce 1942 uprostřed války rozhodli podat pomocnou ruku mužům odhodlaným vykonat spravedlnost na R. Heydrichovi, věděli, co riskují. Na jednu z misek vah, které měly rozhodnout o jejich osudu, položili své životy, do osudí druhé misky nadosobní vjem přátelství. Jistě, jde o vyhrocenou situaci, o cosi mimořádného, co je člověku dáno prožít jednou za život, možná za několik generací. Avšak jak známo, vše velké se skládá z malého. To, co prožíváme teď, se s popsaným jistě srovnávat nedá. Či snad ano?

Málokdy se setkají dva lidé, mající zcela identický pohled na život v celé jeho plnosti. Avšak dojde-li k tomu, stávají se přáteli na celý život. Z jejich setkání se stává pouto stvrzené pouhým pohledem do očí. Jak "silné" pouto přátelství však mohlo být mezi dvěma lidmi, pravidelně se sice týden, co týden setkávajících za účelem splnění potřebných úkolů či jen třeba nad partií šachu, došlo-li k jeho zpřetrhání jen proto, že zatímco jeden z nich se začal zamýšlet nad tím, co je po něm požadováno, druhý jen nadále slepě plnil i to, co postrádalo logiku? A navíc nad tím, jak je jeho dosavadní přítel postupně omezován na svých právech, ten první jen mávne rukou se slovy "... ále co, má co chtěl...", případně "... je hloupej a... vlastně nebezpečnej...".

Snadno, až příliš snadno volíme cestu bližší košile a nedochází nám, jak lehkovážně se připravujeme o to, co by nám všem mělo být svaté - o vzájemnou blízkost i přes odlišnost názorů na to či ono. Vydáváme se na nebezpečnou cestu do osamělosti, přestože víme, jaké jsou důsledky života ve společnosti, kde se člověk člověku stává vlkem.

Ale... zatím to ještě jde.

Mám však za to, že si stále nejsme ochotni přiznat, či možná jen schopni uvědomit, jak záludný je notoricky známý princip pomalu vařené žáby. Což si ti z nás, kteří se nechali ukolébat falešným pocitem svobody, ztělesňovaným QR kódem neuvědomují její dočasnost? Neuvědomují si hloubku současného útoku na princip BYTÍ? Myslím, že nechceme vidět, co je už do očí bijící, jak je salámovou metodou cíleně oklešťována svoboda nás, občanů. Myslím, že k porozumění tomu, co zažíváme pod pláštěm ochrany veřejného zdraví, a co je jen zástupnou formou k ovládnutí mysli člověka, nám chybí hlubší vhled. Jsme příliš zahleděni do lákadel okolního světa a pro mnohé z nás není snadné vždy a hned prohlédnout, obzvláště jsou-li stupňující se restrikce haleny do pláště s názvem péče o bližního a umocňovány slibem, že čím poslušněji budeme plnit vše, co se po nás žádá, tím dříve se budeme moci vrátit k dřívějšímu způsobu života.

A tak se utěšujeme větou "... snad to ještě stále jde...".

A zrazujeme se navzájem. Na nákupy ve velkých obchodních centrech jsme si zvykli tak rychle, že jsme si ani nestačili všimnout, jak jsme své pohodlí zaprodali za přátelství se svým sousedem, provozovatelem malého obchodu, který se teď jen stěží drží nad vodou díky ztrátě svých zákazníků. Zaprodat sebe i svoji budoucnost lze snadno, aniž si mnohdy uvědomíme, že tak činíme. Snadné a v jistém ohledu i pochopitelné je chování rodičů, kteří v prožívané euforii z narození očekávaného potomka chtějí zapomenout na složitost okolního světa. Snadné, avšak krátkozraké. Ostražitost vůči jeho nástrahám je na místě vždy a v případě péče o novou generaci dvojnásob - vždyť o její budoucnosti rozhodujeme právě teď. Svým postojem k současnosti rozhodujeme o tom, v jakém světě budeme žít nejen my, ale především generace dosud na nás závislá.

Zdůvodnit si, proč ukončit vztah se svým sousedem, kterého jsme ještě donedávna oslovovali "příteli", není složité. Záminka se vždycky najde. Třeba jen to, že se díky nesouhlasnému postoji k současnému dění pojednou ocitl na druhé straně barikády a už proto není "jaksi vhodné" ukazovat se s ním na veřejnosti. Mohli bychom si tak přece uškodit svému po léta a pracně budovanému renomé.

Stále se pro něco rozhodujeme. Rozhodování, zda ukončit přátelství nikoliv jen se sousedem, ale v důsledku vlastně se sebou samým však patří k těm rozhodnutím zásadním. Svobodu, přátelství, je třeba ochraňovat trvale. Obojí v našich životech představuje fenomén, který je třeba trvale kultivovat, aby se mohl stát fenoménem trvalým. Mějme přátelství za vlastnost, kterou je dobré mít v trvalé vážnosti.

Koncem minulého století a shodou okolností i tisíciletí jsme po dlouhých časech zažili, jak chutná svoboda. Žijme tak, abychom si mohli dopřát víc. Žijme tak, abychom na vlastní kůži poznali, jakou vůni má její věrný souputník, přátelství. Dopřejme si osobní zkušenost. Nenechávejme si o něm jen vyprávět. Dopřejme si procítit, jak voní nepodmiňované přátelství v hlubině bezčasí.

Mějme na paměti, že byť o svém pohledu na něj rozhodujeme v pomíjivé přítomnosti, vyjadřujeme tím svůj vztah k onomu věčnému, z něhož pochází a které nás přesahuje. Žít větu "stále to ještě jde" je jistě snadnější, je to ale stejné jako trpět vážnou chorobou. Rakovina je také léčitelná jen do určitého stádia. Nemuseli bychom postřehnout okamžik, za nímž bychom již postrádali potřebnou energii k návratu do svobody. Neztěžujme tak život ani sobě ani dalším generacím.

8. zamyšlení z 7. 12. 2021

Měřme čas svou tvořivostí

V postupujícím čase se sledování hlavního zpravodajského kanálu ČT24 věnuji čím dál méně. Důvod? Přestože je veřejnoprávní a sama se označuje za nezávislou, vnímám skladbu jejich zpráv a vyváženost rovněž v postupujícím čase za minimálně varovnou. Energii, kterou šíří do veřejného prostoru, považuji pro její konzumenty za toxickou.

Závěr roku 1989 a několik let následujících jsme prožívali v porovnání s léty předchozími v euforickém stavu netušené změny slibující cosi, o čem jsme mohli dříve jen snít. Míra nabídnuté svobody, prezentované do toho času demokraciemi západního světa byla příslibem života, který stojí za to žít. Nejeden sen se však v reáliích okolního světa ukáže časem být jen snem a sen o nastolení, či spíše obnovení demokracie v naší zemi, začal dostávat trhliny poměrně záhy. Zprvu pomalu, avšak nezadržitelně. Zpočátku nepříliš zřetelně, přesto však s narůstajícím gradientem. Jako pomalu se rozjíždějící těžkotonážní nákladní vlak s dlouhou řadou vagonů naložených všemi našimi nežádoucími vlastnostmi, z nichž jedna převažovala nad ostatními. Touha po osobním prospěchu na úkor celku. Je pravdou, že demokracie jako forma vlády má k dokonalosti daleko, že vláda většiny se bude ještě dlouhý čas potýkat s nedokonalostí člověka, že kýžené vítězství nad jeho egoizmem je prozatím za horizontem. Za alarmující bychom však měli považovat skutečnost, s jakou rychlostí se vyprazdňuje význam samotného slova demokracie. S jakou mírou přezíravosti je princip vlády založený na jeho významu ve prospěch většiny nikoli využíván, ale zneužíván. A s jakou lehkovážností právě ona většina toto konání akceptuje. Jak bezstarostně legalizuje nejen neetické, ale i protiprávní postupy výkonu moci, přestože tím ztrácí svoji kredibilitu.

Velkou Británii, byť je konstituční monarchií, vnímáme jako kolébku demokracie, která se jejímu pěstění věnovala nepřerušovaně dlouhá desetiletí, staletí. Přesto – v jakém stavu se nachází dnes? V jakém stavu se nachází celý demokratický západní svět? Ten, ke kterému jsme po dlouhá desetiletí mohli jen obdivně vzhlížet. Čím se v současné době liší od režimů nezastíraně autokratických? Jedním z nejcharakterističtějších rysů demokratického režimu je svoboda slova, projevu. Ta, je-li vyvážena přirozenou odpovědností za činy, jež ji provázejí, potvrzuje duchovní podstatu života. A je to právě svoboda slova, základní měřítko kvality smysluplného života, která je dnes – a jsem na vážkách, jak větu dokončit – koho vlastně, nepokrytě potlačována. Žijeme pojednou v době, kdy je člověk perzekuován za svůj životní postoj a co je ještě smutnější, současně jsou pošlapávány právní principy, na nichž mají být vystavěny základy skutečně demokratické společnosti. Budování svobodné společnosti trvá řadu let, podílí se na ní mnoho generací, avšak stačily necelé dva roky a svět se sjednocuje pod pláštěm autokracie. I to je jeden z nežádoucích dopadů globalizace.

V potlačování opozičního názoru, odlišného pohledu na věc, ve volbě silových nástrojů moci se však paradoxně, avšak zákonitě, projevuje slabost každého režimu, který tápe, neví si rady, není schopen smysluplně se vyrovnat s potížemi, které život přináší. Jen proto volí kroky, mající za následek prohlubování propasti mezi poslušnými a těmi, kdo se slepou poslušnost odmítají. Smutnou zákonitostí je, že právě v takových chvílích se probouzejí noví Savonarolové nikoli nabízející, ale fanaticky věstící jediné řešení přinášející jedněm spásu, druhým zatracení. Proměňuje se jen forma plápolající hranice. Historie se začíná opakovat nepříjemně často. Chybí odvaha sundat si brýle mámení a pohlédnout realitě do očí.

Trpíme mnohem závažnějším onemocněním než nemocí, o níž je nám vnucována představa, že ohrožuje naši samotnou existenci. Dlouhodobě trpíme nemocí mnohem nebezpečnější, a tou je krátkozrakost uvažování, zahleděnost do sebe. Klíč k řešení spočívá v pochopení, co v sobě skrývá často citovaná otázka, kterou si položil Albert Einstein. „Je tento vesmír pro mě přátelský?“

Dovolím si otázku rozšířit. Jsem, jsme schopni se s vesmírem, s planetou, na níž žijeme, jsme se s ní schopni spřátelit natolik, abychom se nemuseli cítit ohroženi, ohrožováni jinou formou života, která tu žije s námi? Která tu žila navíc dávno před námi? Nebo jsme, či budeme i do budoucna natolik zahleděni do sebe, do výlučnosti svého postavení, že budeme i nadále vnímat jakoukoli jinou formu života nebezpečnou pro naše výsadní postavení? Mám za to, že řešením současných, a nejenom současných obtíží je respekt k Životu. V uvědomění si jeho podstaty, jeho smyslu. Odpověď na otázku po smyslu života leží přirozeně (?) kdesi v daleké budoucnosti. Hledáme ji ostatně od počátku své existence. Přesto – pátráním po ní jsme se schopni natolik zpřítomnit, že jsme schopni nalézt klíč k řešení i obtíží současných. Ano, vesmír může být přátelský, můžeme se s ním spřátelit, můžeme… Stačí vystoupit ze své zahleděnosti, stačí odložit strach, stačí si připustit konečnost svého bytí, stačí odložit strach ze zítřka, stačí ho programově nešířit, stačí ... Všechna ta „stačí“ směřují k jedinému. K uvědomění si, jakou moc a sílu má myšlenka. Energie, která však dokáže stejně tak tvořit jako bořit.

O důsledcích svého konání rozhodujeme volbou postoje. V neustále se obnovujícím přítomném okamžiku se rozhodujeme, jakou cestou se vydáme, vydáváme. Všichni máme zapsáno v Knize svého života, jakou cestou jsme se v tom kterém okamžiku vydali. Zda cestou tvoření nového, či ničení dosud vytvořeného. Přitom zkušenost s tím, jak nesrovnatelně snadnější je zbořit svůj sen, své představy o budoucnosti oproti tomu, kolik času vyžaduje, než se naplní, máme všichni. Je dobré uvědomit si přitom cosi velmi důležitého a současně opomíjeného. Naplňování našich snů se odehrává v mnohdy nepříliš příznivých podmínkách okolního světa, náš sen o lepším příštím oproti tomu ve světě energeticky o mnoho řádů jemnějším, myšlenkovém. A z této zdánlivé disproporce plyne naše netrpělivost, nespokojenost, jak pomalu ke splnění našich představ dochází.

Klíčem ke zklidnění, k přijetí popsaného je uvědomění, že o ČEMKOLI PODSTATNÉM nerozhodujeme jen sami, a přitom k naplnění ČEHOKOLI PODSTATNÉHO bez nás samotných nedojde. Z každého z nás se může v daném okamžiku stát ona pověstná poslední sněhová vločka. I z tebe… a tebe… a kulička se začne kutálet z kopce a již není síly, která by lavinu zastavila. Může se tak stát nečekaně, a přesto zákonitě.

Žijeme v převratné době. Prohlubující se polarizace společnosti klade na každého z nás zvýšené nároky. Jsme stavěni před stále vyhrocenější volbu, zda říci ANO či NE. Potlačit hlas svědomí a podvolit se narůstajícímu tlaku se často jeví možností jedinou. Je jen otázkou času, onoho nelítostného soudce, prokazujícího, že jedinou nejenže nebyla, stáváme se tak spolupachateli potlačování svobod. Svědomí ale jednou dohoní každého z nás. Možná by stačilo připomenout si větu v jistých chvílích právě ve světě práva velmi nepopulární: neznalost zákona neomlouvá.

Jít cestou restrikcí je jistě snadnější, ke konečnému řešení však nevede. Probouzí totiž strach a v nemalé části populace budí i přirozený odpor. Obojí je provázeno negativní energií, která k posílení imunity rozhodně nepřispívá. Prospěšnější by byly kroky vedoucí k naplnění věty, která si cestu do veřejného prostoru prozatím razí jen nesměle: budeme se s tím muset naučit žít. Tím? Nemáme „TO“ odvahu nazvat pravým jménem? Odvahu říci si, že věta vystihující podstatu věci by měla znít jinak? „Nezbývá, než se vyrovnat se sebou?“  To ovšem s sebou nese jedno. Přiznat si, že předchozí sliby o vymýcení viru jako nepřítele byly plané a je namístě vydat se jinou cestou. Dosud však mnohé nasvědčuje tomu, že pro současnou vládnoucí garnituru je přiznání si vlastní nedokonalosti nad její síly. Inu, kdo chce jen vládnout, a ne zemi spravovat, těžko se odhodlá ke kroku, který by vnímal jako osobní selhání, a ne jako výraz vnitřní síly. Ten, jehož prvotní úvahy, jak dosáhnout svého, se obrací k represím, necítí potřebu se o svou moc dělit. Nehledá řešení ve spolupráci.

Touha po prosazení svého na úkor druhého, a nezapomínejme, že těmi druhými jsme si všichni navzájem, útočí na svobodu bytí. Útok na velikost ŽIVOTA začal v umocněné formě v okamžiku, v němž se zrodila první úvaha o COVID PASU. Od toho okamžiku se misky vah práva začaly povážlivě vychylovat na stranu bezpráví a lékařské tajemství vzalo za své. Sami lékaři přistoupili na něco, co bylo do té chvíle nezpochybnitelné, co bylo respektováno jako jedna z opor svobody člověka. A současně začal útok na psychiku člověka. Plíživě, cíleně a záměrně začal být ve společnosti šířen strach. Snad málokdo pochybuje o tom, jaký vliv má na zdraví – a kruh se jako železná obruč začal kolem člověka, kolem každého z nás, stahovat.

Každý, kdo na cestě posílení své moci volí kroky vedoucí k cílenému rozdělování společnosti, hazarduje s její důvěrou v sebe a není si přitom vědom, že v minulosti bylo vždy jen otázkou času, než se jeho úsilí obrátilo proti němu samotnému. Dlouhodobě může obstát jen člověk ctící právo a svobodu. Vlastnosti stojící mimo čas. Jen ten čas… neměřme ho svou netrpělivostí.

Moc charakterizovaná tu bohorovnou nadřazeností, tu bezskrupulózním přístupem k právu, honosící se převahou síly, nikoli však ducha, opírající se přitom o sdělovací prostředky, jejichž objektivita vzala již dávno za své, se sama odsuzuje k dočasnosti. Jen ten čas… neměřme ho svou netrpělivostí.

Měřme ho svou tvořivostí.

Zamýšlením se kupříkladu nad tím, jak se současná moc prezentuje ve sdělovacích prostředcích. Možná je již načase rozloučit se s větou: „…ale vždyť to říkali v televizi…“. Větou v české kotlině bohužel nikterak výjimečnou. Jen smutné, či alarmující? Svědčící jen o lenosti zamýšlet se o dění kolem sebe v souvislostech, či o něčem hlubším?

Souvislosti. Slovo v mém slovníku velmi často frekventované. Těžko bych se dopočítal, v kolika případech a v jakých SOUVISLOSTECH jsem ho obzvlášť v posledním čase použil. Avšak dění v současném světě (nejen v našem státě) se nám stane srozumitelnější jen tehdy, začneme-li se zamýšlet nad tím, jak překvapivá je spojitost (či dokonce jednota?) v uvažování vlád nejen jednotlivých zemí EU.

Že v podzimním období dochází pravidelně k nárůstu respiračních onemocnění překvapivé jistě není. Minimálně k pozastavení by však měla být skutečnost, že s odstupem pouhých několika dní proběhl v Německu a v naší zemi průzkum veřejného mínění zkoumající postoj veřejnosti k zavedení plošného očkování proti c-19. Proběhl průzkum, výsledek byl zveřejněn – a NIC. Nezaznamenal jsem žádnou reakci, pozastavující se nad PODSTATOU VĚCI. Jaké je pozadí průzkumu? Jaká byla jeho řídící myšlenka?! Zatrnulo mi, na co si zvykáme, nad čím se už ani nepozastavíme. Co je mi, nám touto cestou nenápadně podsouváno téměř jako podprahová reklama. Co máme přijímat jako NORMÁLNÍ a co přitom osobně považuji za naprosto absurdní. Mám zmíněnému průzkumu rozumět tak, že o něčem tak výsostně odborném, o něčem, o čem by, a navíc v krajním případě a v souladu s právem, měli rozhodovat v širokém koncensu odborníci; v tom má mít poradní hlas VOX POPULI? Mám tomu rozumět tak, že si mocní tímto způsobem připravují cestu ke zbavení se dalšího dílu odpovědnosti? Či snad posledního jejího zbytku? Jde „jen“ o černou komedii či o trestný čin ve fázi přípravy? Zmanipulovat veřejné mínění je, jak se ukazuje, až příliš snadné. A že se stalo zvyklostí zneužívat ho k prosazování svých egoistických cílů je morálně nepřijatelné.

Co dodat? Nechť tou jedinou a nejvyšší autoritou při rozhodování, zda udělat to, či ono a kdy říci ANO a kdy NE, je hlas našeho svědomí, naší duše. Bezmyšlenkovité následování kohokoli je nejen výrazem osobní slabosti, ale záhy se může stát i cestou do záhuby.

7. zamyšlení z 26. 11. 2021

Bez vytrvalého hledání souvislostí se pravdy nedobereme

Smutno je mi při pomyšlení, jak snadno se nechá člověk zmanipulovat. Jak snadné je odvést, odvádět pozornost od zásadních věcí k otázkám, které se časem ukáží jako podružné. Jak se nám nechce číst v paměti věků.

Jakou míru důvěry může požívat státní moc, z úst jehož jednoho zvoleného zástupce jsem vyslechl větu, že heslo „udělejme tečku za covidem“ byl jen marketingový tah? Co pro člověka, nalézajícího se v současnosti na výsluní moci, znamená slovo občan, příslušník národa, z jehož řad rovněž pochází?

Při psaní těchto vět mi padl zrak na titul jedné z knih v knihovně přede mnou. Na větu, do níž její protagonista – T.G.M. – vložil před drahnými lety energii zcela opačnou. Nejen říci, říkat, ale být naplněn touhou po PRAVDĚ. K tomu říci „Proč se neřekne pravda“, jak zní titul oné knihy, je však třeba mít odvahu. Nejen odvahu chvíle, ale mít ji za životní krédo. Postoj nelimitovaný jedním volebním obdobím.

Ve zmíněných dvou větách, reprezentujících životní postoj dvou lidí, dvou občanů, příslušníků téhož národa je v krystalické podobě zachycena podstata věci. Oba se rozhodli věnovat se oboru lidské činnosti, do jehož základů byla zakódována jedna z lidských vlastností. Jednomu se stala překážkou na cestě udržet se na výsluní, druhému se stala přes všechny překážky, které ji provází, velmi záhy životním posláním. Pro jednoho služba národu posloužila v počátku jeho politické kariéry jako záminka, aby se dostal k moci, současně však časem i cestou do zapomnění. Z druhého se stal státník, který vstoupil do historie.

Žijeme v čase, v němž je PRAVDA nejen relativizována, ale i hanobena. Pokládána za cosi, co je současné vládní garnituře na překážku při prosazování jejích představ. Od pravdy však na hony vzdálených. A jak je relativizace pravdy nástroj účinný, jsme si v časech minulých ověřili nejednou.

Co nám zbývá? Neochabnout. Není sice dáno, že se s pravdou již zítra, za měsíc, případně v tomto životě obejmeme, měli bychom si však říci, že nám ani není dáno ustat na cestě do její náruče. Je dobré trvale jí vycházet v ústrety.

Mrazivé je zjištění, jak snadné a v porovnání s délkou lidského života i rychlé je ovládnutí mysli člověka. Jednoho z celku a lavina se začne valit do údolí. V dnešním světě, v němž má v tuctovosti hlavního myšlenkového proudu větší váhu reklama než touha hledat pravdu, stačí vyvolat falešnou naději, která ve formě sloganu „udělejme tečku…“ zní tak lákavě. A pak již stačí jen vytrvat. Nezaváhat a vršit jednu polopravdu, či otevřenou lež na druhou. A nejlépe v rychlém sledu, aby nebyl čas na rozmyšlenou. V tom spočívá záludnost chování těch, jejichž cílem je osobní prospěch. Jejichž prvořadým záměrem není správa země v tom čase jim svěřená do rukou. Jejichž záměrem je, aby ne oni nám, ale my jim byli těmi sloužícími.

Místo hledání, jak smysluplně řešit obtížnou situaci, jsme svědky pokračující dehonestace pravdy, což potvrzují výroky NSS, jak dlouhá je řada těch nařízení vlády shledaných v rozporu nejen se současnými zákony, ale i Ústavou. S Ústavou, nejvyšším zákonem země. Ústavou, která má být právě v těžkých dobách nedotknutelnou zárukou práva, duchovní oporou člověka. Poslední jistotou. A právě z ní se stává díky činnosti vlády bezcenný dokument. Co je však ještě smutnější, je souhlas mas. Naše neochota zamyslet se nad tím, co mocní svými kroky sledují a komu dopad jejich činů prospívá. Děsivou realitou stávají pohádky o Krysaři; strach nám brání zvolat, že král je nahý.

Rozdělování společnosti se prohlubuje. Občan neočkovaný je již nejen vytěsňován na okraj společnosti, stává se z něj nepřítel státu, člověk hodný opovržení. Pro mocné nebezpečný, neboť se nejen odvážil nedržet „hubu a krok“, ale dokonce přemýšlet o tom, co se po něm žádá. Člověk přemýšlející, proč se opět uzavírají některá oddělení v nemocnicích v důsledku nárůstu hospitalizovaných; proč se opakuje scénář loňského podzimu, přestože výrazně stoupla proočkovanost populace. Proč je nepřípustné používat ve spojení s covidem zdravý rozum napovídající, že léčba v raném stádiu onemocnění by pomohla jak nemocným, tak odlehčila následné péči v nemocnicích. Přemýšlí souběžně s tím, zdali jsme se nestali objekty experimentu, jehož důsledky je v současné době obtížné domyslet.

Otázek PROČ přibývá a odpovědí, jak se zdá, se jen tak nedočkáme.

Kam se vytratila lékařská etika? Kam odpovědnost lékařů nepodlehnout politické zvůli? Ale – kdo ví? I mezi lékařskými odborníky je nemálo zvídavých lidí.

Poté, co FDA (úřad pro kontrolu potravin a léčiv USA) udělil společnosti Pfizer licenci vakcíně na covid-19 a slíbil přitom plnou transparentnost svého konání, se na něj obrátila skupina více než třiceti akademiků, profesorů a vědců se žádostí o zveřejnění podkladů, na jejichž základě byla tato licence udělena. Výsledek? Bez ohledu na předchozí slib plné transparentnosti po třech měsících bez odpovědi požádal FDA amerického federálního soudce, aby požadované informace mohl zveřejnit až v roce 2076. Po 55 letech! Jinak řečeno v čase, kdy s vysokou pravděpodobností už nebude naživu nikdo z těch, kdo udělení licence schválili.

Na udělení licence potřebovala FDA 108 dní (7.5.2021 až 23.8.2021). 108 dní stačilo na to, co v jiných souměřitelných případech vyžaduje dlouhá léta, aby se minimalizovaly nežádoucí vedlejší účinky. A víc jak 20 000 dní žádá na pouhé zveřejnění průvodních dokumentů.

Sám si kladu vtíravou otázku: Jde snad o státní tajemství? Srovnatelné s tím, kdo stál v pozadí atentátu na J.F.K.? Je snad v současnosti páchán atentát na nás na všechny – jen s prodlouženou dobou účinku prostřednictvím očkování vakcínou společnosti Pfizer? Chce se mi doufat, že jen nerozumím, proč je vyvíjen tak silný mediální tlak, abychom se všichni nechali naočkovat a současně je vyvíjena snaha co nejdéle utajit, co stojí v pozadí vakcíny.

Zdá se, že mnoho teď záleží na jediném člověku, na americkém federálním soudci. Mnohé však záleží i na každém z nás. Myslím, že je již načase nejen se proti nezákonnostem bránit, ale povolat k odpovědnosti ty, kdo za nimi stojí. Vždyť dělit lidi na očkované a neočkované není rozhodnutí medicínské, ale politické. Skutečnost, že se lidé v počátečních fázích nemoci nechávají na pospas, je rozhodnutí politiků odmítajících si přiznat lživost svých slibů.

Ach ano, zapomněl jsem, politik není za svá rozhodnutí odpovědný. Minimálně se o tom snaží přesvědčit sám sebe. Možná právně, ale lidsky? Možná jen potřebuje čas, než zaslechne sílící hlas svědomí. Zatím nás jen nutí nastoupit do vlaku s porouchanými brzdami. Zatím opomíná protesty těch, kteří nesouhlasí. Pohrdá odlišným názorem. To však bylo vždy v historii předzvěstí zániku přežitého. Nestojí za připomenutí, že nejen že padla ta či ona vláda, ale zanikly i civilizace, které odmítly hledat PRAVDU v koncensu zpočátku odlišných pohledů na věc? Historie JE velkou učitelkou, dobrým žákem se však může stát jen ten, kdo projeví zájem v jejích knihách číst. Nemáme snad ještě v živé paměti, jak rychle se dokáže zhroutit již neživotaschopný režim vystavěný na hliněných nohách polopravd a falše? Na zatajování životně důležitých informací?

Mám za to, že jsme svědky paradigmatu rozkladu společnosti opouštějící hodnotu, která jako jediná je zárukou dlouhodobého přežití – a tou je upřímnost k sobě samé. Prozatím se vrší jedna nepravda na druhou a lež jako legitimizovaný politický nástroj jsme přijali za vlastní. Zadírá se nám pod kůži. Dáme-li však za pravdu lháři, sami se tak očkujeme toxickou „vakcínou“ negativní energie nepravdy.

Ale možná se už začalo blýskat na lepší časy. Za jedno z velmi silných zablýsknutí považuji počin Mgr. Venduly Záhumenské, Ph.D., která se na základě zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím domáhala sdělení informací o tom, kolik soudců Ústavního soudu a asistentů těchto soudců je očkováno proti nemoci covid-19 a kolik jich je „rozočkováno.“

A výrok Ústavního soudu?

„…. Informace o očkování fyzické osoby proti nemoci covid-19 je považována za údaj o zdravotním stavu. Tato informace je svou povahou vysoce důvěrná a je specificky chráněna. Očkování proti onemocnění způsobené virem covid-19 je dobrovolné. Stejně jako u jiných zdravotních úkonů je pak na každé fyzické osobě, zda zdravotní úkon podstoupí a komu o této skutečnosti sdělí informace.

Ústavní soud nezjišťuje a ani nemá právo zjišťovat tyto informace o zdravotním stavu soudců či asistentů soudce. Dobrovolné očkování však nemá vliv na způsobilost výkonu práce a ani právní předpisy s vakcinací/ non-vakcinací soudce či asistenta soudce nespojují žádnou povinnost ve vztahu k působnosti Ústavního soudu. Povinný subjekt tak není povinen ani oprávněn pro potřeby poskytování informací zjišťovat a shromažďovat výše uvedené osobní údaje…“

                                                                (rozhodnutí Ústavního soudu Č.j.: SPR.ÚS 1003/21-3 INF ze dne 18.11.2021)

Nikdy jsem nezpochybňoval a nezpochybňuji závažnost onemocnění covidem-19. Proti čemu jsem se však vymezoval a budu tak činit i nadále, jsou kroky mocných, kteří zneužili a nadále zneužívají současné nelehké situace k omezování svobod a práv občanů. Z verdiktu vyneseného Ústavním soudem vyvozuji jediné. V okamžiku, v němž se zrodila myšlenka završená realizací covid-pasů, byla narušena legitimita lékařského tajemství. Od tohoto okamžiku se začala vytrácet jedna z naprosto osobních stránek života každého z nás. Dělením společnosti na očkované a neočkované, rozdělování společnosti na poslušné a přemýšlející, co vše s vynucovanou poslušností souvisí, má za následek rozpad mezilidských vztahů. Začal tím útok na naši integritu a agresivita prosazování dalších kroků se navíc stupňuje. Mohu jen doufat, že verdikt Ústavního soudu se stane bodem zlomu v přístupu nejen k nám, občanům, ale i v postoji k hodnotám ŽIVOTA jako takového.

6. zamyšlení z 11. 11. 2021

O síle hlasu mlčící většiny

Nemám ani medicínské ani právnické vzdělání. Hlas svědomí mě však nabádá, abych se trvale věnoval úvahám, jaký dopad má zneužívání jak jednoho, tak druhého oboru lidské činnosti na mezilidské vztahy. Nejproduktivnější část svého profesního života jsem prožil v oblasti výzkumu a vývoje a mohu dosvědčit, jak neblahý dopad má na lidskou tvořivost, pokud o výsledku práce rozhodují kritéria nikoliv profesní, odborná, ale politická.

Mnozí z nás máme ještě v paměti, jaký dopad měla ona „přizpůsobivost“ na celospolečenské totalitní klima, s jehož neblahými důsledky jsme se vyrovnávali uplynulá desetiletí. Či dodnes? Jak destruktivní vliv má prostředí nesvobody především na mezilidské vztahy. Do jak hlubokého duchovního marasmu nás dovedla jedna z forem diktatury. Každá mince má však dvě strany. Stojí za to ji otočit a podívat se, co je na ní psáno: kam jsme se zavést nechali.

Úsloví – nepoučí-li se člověk minulostí, je nucen si ji zopakovat – je známé. Jímá mě úzkost, jaká je míra podobnosti mezi lety sedmdesátými a osmdesátými minulého století s dobou současnou. A nemám na mysli podobenství, mluvím o podobnosti. Jímá mě úzkost, jak ochotně vstupujeme do stejné řeky a voda nám přitom sahá už nejenom po kolena. Přeochotně bereme do ruky slepeckou hůl přesvědčujíce přitom sami sebe, že úmysly těch, kterých se druhou rukou chytáme, jsou čisté. Jen si přitom kladu otázku, zda jsme na začátku této cesty neodložili i ten obyčejný selský rozum.

Před první vlnou očkování proti covidu-19 jsme byli ujišťováni, že je zárukou proti onemocnění. Že je skutečnou tečkou díky vytvoření účinných protilátek. Rétorika provázející druhou a dnes třetí vlnu očkování se dramaticky proměnila. Původní slib vzal dávno za své. Praxe ukazuje, že očkování může v lepším případě průběh onemocnění pouze zmírnit. Pouze může, jistotu nenabízí. Není synonymem imunity proti onemocnění.

Nestojí za zamyšlenou, jak frekvence užívání slova imunita ve veřejném prostoru klesá ve prospěch slova očkování? Jak se tato disproporce dramaticky zvětšuje, zvláště je-li zmíněna imunita PŘIROZENÁ? Jak se z tohoto slovního spojení stává červený hadr před zraky propagátorů očkování proti covidu-19? Jak jsou ostrakizováni ti rozhodnutí vytvořit si dostatečnou odolnost proti negativním vlivům okolního prostředí svým životním stylem? Jak jsou vytlačováni na okraj společnosti, přestože se jedná o očkování DOBROVOLNÉ? Přestože v jejich případě nemusí stát vydat nemalou částku spojenou s vakcínou! Nebo právě proto?

Nenasadili jsme si, krom toho, že už držíme v ruce slepeckou hůl i neprůhledné slepecké brýle? Stále agresivnější formou jsme atakováni, abychom přistoupili na očkování, které navíc stát nabízí „zdarma“. Což ale nevidíme, že tím státem jsme my? Každý z nás jsme oním poplatníkem, přispěvatelem do státní kasy, v níž dluh astronomicky narůstá. Stejně tak jako na straně druhé zisky nemnohých astronomicky rostou. Čí zájmy stát ve skutečnosti hájí? Co si myslet o již přiznávané skutečnosti, že existují léky zmírňující průběh onemocnění, jsou-li použity v počátečním stádiu onemocnění? Léky, které je však zakázáno používat! Léky lacinější než prosazované vakcíny, a navíc dramaticky snižující náklady na léčbu pacientů na lůžkách intenzívní péče! Léky šetrnější nejen ke kapse každého z nás, ale laskavější i k ošetřujícímu personálu, lékařům i sestrám! Tak jde o zisk či o zdraví? Koho zájmy jsou upřednostňovány na úkor nás všech pod falešnými slovy zájmu o naše zdraví? Ať jde o kohokoliv, pro dosažení svého cíle volí prostředky, mající s hodnotami lidského ducha jen velmi málo společného. Avšak prostředky, jimiž se vyznačuje každá diktatura. Osvědčené. Stačí vyvolat strach a rozdělit společnost. A společnost se dělí.

Na ty ochotně poslušné žijící prozatím ve slepé víře, že poslouchat dobré je. Současně však lhostejné k signálům, že „mnohé už ve státě dánském je nahnilé“, řečeno slovy klasika.

Na ty rovněž poslušné, ovšem jen z důvodu osobního prospěchu. Poslušné ze strachu, že pokud by poslušnými přestali být, přišli by o výhody, kterých je stejně tolik jako jich samých. Poslušné, byť již tušící, že jejich poslušnost není v plném souladu s jejich svědomím.

A ty poslušné, kteří se vědomě rozhodli sedět jedním zadkem na dvou židlích současně. Ty, kteří již s mnohým nesouhlasí a jsou si schopni logicky vysvětlit absurditu kroků, jimiž je podmiňována naše poslušnost. Avšak dávají přednost osobnímu prospěchu. Ty znalé, avšak neochotné vystoupit ze své osobní komfortní zóny. Znalé a – mlčící.

A konečně na ty, ke kterým, byť jsou v menšině, je mi ctí přináležet. Ty, jimž není lhostejno, v jakém světě budeme žít zítra, za rok … Ty, kteří usoudili, že čas planých filozofických úvah na téma, co by bylo dobré a co nikoliv, již uplynul. Ty vědomé si skutečnosti, že ŽIVOT je krásný a bude krásný i v budoucnu, může však být krásným i bez nás. Je jen na nás, abychom si ještě včas uvědomili, jak životně důležité je vystoupit ze šedé zóny mlčení. Ještě je čas.

Ještě je čas uvědomit si, jak zhoubný dopad má na člověka stav, v němž si něco jiného myslí a jinak se chová. Jak devastující je způsob života v rozpolcenosti mysli a duše, v němž je z důvodu osobního prospěchu potlačován hlas svědomí.

Mlčící většina má silnější hlas než ti, kteří se ji snaží udržet ve stavu mlčení. Není si toho však vědoma! A přitom stačí tak málo. Stačí překonat strach. Stačí promluvit.

Stačí se zamyslet na nad slovy jednoho z našich moudrých předků.

„Člověk se stává silným, pokud musí namáhat své svaly.
A právě tak musí dobro, pokud se má vystupňovat ve svatost,
překonat zlo, které se mu staví do cesty.
Zlo má úkol přivést lidstvo na vyšší úroveň.“
Rudolf Steiner

5. zamyšlení z 31. 10. 2021

Máme snad ještě v živé paměti, alespoň my dříve narození, do jakých hrůz dokázala vehnat svět cílená propaganda u našich západních sousedů v první polovině minulého století. Kam vede cílená snaha o utlumení až znemožnění opozičního názoru na dění kolem nás.

Jak nebezpečná je snaha státní moci uskutečnit svůj záměr dovést člověka do zapomnění. Maně se nabízí otázka - kde jsou investigativní novináři? Nestojí rovněž za zamyšlenou, v jakém duchu probíhají tiskové konference se současnými politiky?

Je podzim a jsme uprostřed nejen nové vlny onemocnění (a nejen covidu, nezapomeňme na chřipku), ale i opět stupňované mediální masáže s covidem spojené už téměř celé dva roky. Ano, zažíváme těžké chvíle. Složitost doby vypovídá o tom, jak nelehké je zaujmout postoj, kterým se nebudeme vzdalovat sami od sebe. Ale nespočívá krása života právě v hledání onoho optima, jak zůstat sám sebou v prostředí sílícího tlaku na osobnost každého z nás? V uvědomění, v čem spočívá skutečná svoboda lidského BYTÍ? Bytí, jehož definici nenajdeme ani v Listině lidských práv, z níž se ovšem postupně stává bezcenný cár papíru.

A v tomto stavu duchovního marasmu prohlásí současný papež očkování věřících za "morální povinnost". A souhlasí s nařízením pořadatelů organizujících setkání věřících - venku, ve volném prostoru! - že vstup bude jen pro očkované... Není tato diskriminace, a navíc ve spojení s papežem do nebe volající? Hořce úsměvné, či tragické?

Režimy po celém světě se snaží donutit své občany stále sofistikovanějšími prostředky k poslušnosti. Vychovat je v narůstající míře v lidi oddané režimu, kterým za to nabízí protislužby. Jak nejsnadněji? Skrze dospívající generaci. Máte zájem o jazykový kurz tam a tam, či kurz, stáž (odbornou, lákavou) tam a tam? Jistě, stačí drobnost zásadního významu. Nechat se naočkovat a stát se vlastníkem zeleného či covid pasu. Ochotně přistupujeme na tuto hru a uniká nám, že nejde o zdraví, které je zástupným argumentem, přesto hlasitě proklamovaným. Jde o mocnými vyžadovanou poslušnost a z nás se stávají bio roboti. Živoucí bytosti odkládající další a další díl své svobody a směřující tak ke slepé poslušnosti.

Ale stále to ještě jde...

S obdivem se pozastavujeme nad novou technologií (robotická kočka pro seniory v Japonsku k nerozeznání od živé), ale jsme schopni si připustit, že se svojí poddajností bio roboty stáváme de facto i my sami?

Tím, že se nejsme ochotni rozloučit se s tou či onou mírou pohodlí či zdánlivého luxusu. Návštěva cizí země? Pobyt v lázních, účast na semináři... Jistě, je to možné, stačí přece tak málo, stačí se nechat naočkovat. V lepším případě (prozatím) jen otestovat. Pro trvalejší platnost však třeba očkování. Zdá se však, že ani to již nestačí. I po očkovaných je vyžadován kontrolní test. Takto získaná podmiňovaná svoboda volnějšího pohybu má však narůstající pachuť podřízenosti. A tak krok za krokem zaprodáváme svoji duši. Svou svobodu vykupujeme prohlubující se podřízeností. Přitom svobodu zdánlivou, neboť časově omezenou.

Svědomí se ale ošálit nedá. Jednou se přihlásí. Jen neměřit vše délkou jednoho lidského života. A tak se svobodně uvažující člověk stává disidentem v proklamované demokracii. A v současném slovníku i dezinformátorem, či dokonce konspirátorem.

Narodili jsme se do duálního světa a z něj nemáme možnost se vymanit. Obdařeni jsme však byli rozumem a svobodou volby a je na nás, abychom nyní, právě teď, trvale přemýšleli o sobě. O tom, jaká jsou osobní kritéria našeho etického jednání. Zda uvažujeme a následně i konáme v souladu se svým svědomím, s přáním své duše. Nezapomínejme na to, že ZLO (řečeno slovy C.G.Junga) CHCE ŽÍT SPOLU S NÁMI. A v současném světě je stále náročnější rozeznat, jaký převlek právě obléklo. Je totiž velmi vynalézavé, podbízející se ve své podmanivosti a laskavé ve své přetvářce. A možná, či snad právě proto jde v tomto čase víc než kdy jindy o naši duši. A nejen naši. Nás dospělých, ale skrze nás i o duši těch nejmladších, generaci na nás dosud závislé. Jde o naši budoucnost. Zaprodat ji v duchu hesla CARPE DIEM je tak snadné...

Ano, byli jsme obdařeni rozumem, avšak oč více ho užíváme za účelem zpříjemnit si život, o to více opomíjíme svou duši. Závratný rozvoj komunikačních technologií má za následek, že se téměř v reálném čase dozvíme, co se právě odehrálo na druhé straně planety, ale se stejnou rychlostí přicházíme o schopnost komunikace se sebou samými. Utvrzováni jsme v názoru, jak jsou tyto technologie člověku prospěšné, jak jsme si díky nim navzájem blíž a málo si uvědomujeme, co přitom ztrácíme. Jak se díky závislosti na tom, co se odehrává mimo nás, ve světě vnějším, ochuzujeme o to, co se odehrává ve světě vnitřním, uvnitř nás. Aniž jsme schopni domyslet důsledky, odevzdáváme svoji individualitu, nezaměnitelnou osobitost celku. Globalizace světa má opravdu mnoho podob.

Příměr, že se oceán skládá z nekonečného množství kapek je znám, je všem srozumitelný. Obtížnější je již představa, že by přestal existovat bez té jedné kapky konkrétní, kterou jsme my jeden každý z nás. Připustit si, že každý z nás je schopen ovlivnit chování celku, je fenomén prostupující celými dějinami lidstva. Pro řadu z nás je však nepohodlný, vždyť může být i symbolem osobní oběti. Vystoupení z řady, z relativní pohodlnosti přítomné chvíle. Vnucuje se totiž další představa. Vydělená, osamocená kapka by mohla přestat i existovat, mohla by i vyschnout! Pravda, tím její "život" skončí, nikoli však koloběh jejího života.

Potíž je v tom, že naše neochota vystoupit ze své komfortní zóny, jak zní v současnosti oblíbené slovní spojení, uvažování o našem bytí, o naší přítomnosti tady a teď je limitováno horizontem jeho konce, zániku, smrti.

Možná by nám k návratu k sobě samým víc než lockdown pomohl několikadenní blackout. Dostatečně dlouhý na to, aby se vybily baterie všech mobilních telefonů, abychom byli nuceni dopřát si čas na zamyšlení, kdo vlastně jsme, kde a ve společnosti koho se právě nacházíme. Myslím, že právě takový RESET by měl jako jediný opravdový a hluboký smysl. Uvědoměním si, že nejde jen o to přežít, ale ŽÍT ve stavu celostního pohledu na vše kolem sebe, kolem nás. Opomíjením duchovní stránky života se vzdalujeme od sebe samých a o to snadněji s námi manipulují ti, jimž o naše zdraví primárně nejde.

Čas běží a zdá se mi, že jsme otupěli vůči tlaku médií. Málo se zamýšlíme nad tím, jakými slogany se nás snaží přesvědčit o svém názoru na věc.

"Udělejme tečku za covidem." Jedná se jen o setrvačnost počáteční propagandy, černý humor, nebo výsměch? Jsme klamáni. Dlouhodobě a cílevědomě. Politiky, médií i samotnou lékařskou obcí. Dlouhodobou záměnou pojmů jsme vědomě uváděni v omyl.

Pozitivita není synonymem infekčnosti.

Současně používané vakcíny proti covidu ve skutečnosti vakcínami nejsou, neboť nevyhovují definici opravňující je za vakcínu se prohlásit:

    nezaručí dlouhodobou imunitu v řádu let,
    neochrání před opakovanou nákazou,
    nesnižuje radikálně úmrtnost; umírají i lidé dvakrát očkovaní,
    nesnižuje přenos viru.

Což potvrzuje nemalá část odborné lékařské veřejnosti. O tom však informaci v mainstreamu nenajdeme.

V dětském věku jsme byli očkováni proti řadě dětských nemocí s jasným záměrem - získat celoživotní imunitu proti nemocem buďto s těžkým, v krajním případě i se smrtelným průběhem. Byli jsme očkováni látkami, splňujícími označení vakcíny. Nechce se mi věřit, že tyto v zásadě školní informace nejsou známy té části lékařské obce, která v současném způsobu očkování proti covidu vidí spásu. Pak se však nabízí jediná možnost - přehlíží je záměrně. Proč? Nechť si každý odpoví sám.

Nejednou jsem v této souvislosti zaznamenal názor, že benefity spojené s očkováním výrazně převažují nad možnými riziky. I zde se nabízí otázka - čí benefity? K hlubšímu porozumění věci však zabraňuje i duchovní sterilita nepřehlédnutelné části populace a z ní plynoucí postoj k současnému dění.

Nejsem lékař, mé akademické vzdělání mi nedovoluje vést s lékařskou obcí odbornou diskuzi. K čemu však mám principiální výhrady, je její přístup k laické veřejnosti, k níž náležím. Svědomí mi nedovolí slepě uvěřit komukoli, kdo po mně cosi vyžaduje, avšak odmítá mě seznámit se skutečnostmi, které vyžadovaný akt nejen doplňují, ale tvoří jeho neodmyslitelnou součást. A činí-li tak dlouhodobě a opírá se přitom nejen o polopravdy, ztrácí i poslední zbytky mé počáteční podmíněné důvěry.

Za chod svého života, za každé mé rozhodnutí se v konci mám a chci zodpovídat jen sám. Svému svědomí, své duši.

K současnému dění jsem se vyjádřil již několikrát, a tak trochu naivně jsem si myslel, že již nemám co dodat. Svět kolem nás se však mění velmi rychle, chvílemi až překotně a sám se tak nabízí k zamýšlení se nad ním v neustále širších souvislostech. Přesněji vyjádřeno v souvislostech hlubších. Vše podstatné se totiž vždy zpočátku odehrává ve skrytu. Stačí však obnažit předivo kořenů, na nichž stavba klamu spočívá a začne se hroutit.