Milí lidé na cestě k soběstačnosti,
ráda bych s Vámi sdílela texty, které napsal můj dobrý přítel. Vyjadřuje se k současnému dění, dle mého velmi trefně, ale také bez příkras a troufám si říct, že se snaží Velmi nabádat k hlubokému zamyšlení nad děním kolem nás z větší perspektivy, k zamyšlení o smyslu Života kolem nás.
Jeho práci sleduji s hlubokým zaujetím již více než 15 let. V nedávné době vydal knižní román Poutník.

S pozdravem pro všechny Hanka LípaLes

PS: Zamyšlení č. 5-9 si můžete přečíst tady.

4. zamyšlení z 31. 8. 2021

Zamýšlím se nad tím, zda se i já svým pohledem na současné dění kolem nás ve spojitosti s Covidem nepodílím nepřiměřenou měrou na rozdělování společnosti. Zda jsem se ve svém minulém textu nedotkl skupiny obyvatel, s níž mě pojí historicky hluboké citové pouto. Zda nebudu považován za nesoudného člověka, srovnávajícího dění kolem Covidu s traumatickými zkušenostmi Židů v první polovině minulého století.

Pamatuji si, jaká byla reakce židovské obce, jak rázně se před rokem ohradila proti takovémuto přirovnávání. A tak se zamýšlím nad sebou, zda jsem se i já nedopustil z jejich pohledu stejného hříchu.

"Jak si může někdo něco takového dovolit. Srovnávat naše tehdejší utrpení se současným životem v demokratické zemi. Vždyť nám tehdy šlo o život." Rozumím, a přesto - dovolím si oponovat. Možná předjímám něco, co se nestane, ale pokud mi bude vytýkáno, že znehodnocuji památku milionů obětí zvrhlé představy o nadřazenosti jedné lidské rasy, hájím se už teď. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že to, co se odehrává teď, a nikoli jen v naší zemi, se dotýká samé podstaty existence lidstva stejně jako tehdy. Podstaty ŽIVOTA. Myslím, že si málo uvědomujeme, do jaké míry jde o život teď i nám. Teď, v současných přítomných okamžicích. Vždyť život v prohlubující se nesvobodě přestává být ŽIVOTEM hodným hloubky významu tohoto slova.

Mám za to, že za vznešenými slovy ve snaze o zachování zdraví je skryta snaha okleštit práva člověka na plnohodnotný život. Že je na nás, obyvatelích této planety, uplatňován prastarý princip pomalu vařené žáby. Pomalu, aby z hrnce nevyskočila, aby si na narůstající teplotu jen pomalu zvykala a nechá se uvařit.

Pomalu, krok za krokem, je nám vnucována představa, že se pod vedením moudrých vše vyvíjí dobře, ještě je to snesitelné. Ještě máme možnost se venku procházet, a dokonce ne sami, ještě si můžeme dojít na nákup, ještě ... Ale, všeho do času?

Vždyť již jsou skupiny lidí (profesně zaměřených), které musely očkování proti Covidu podstoupit pod hrozbou ztráty zaměstnání. A úvahy o plošném očkování pomalu ale jistě nabývají na realitě (Itálie). A co záměr vícepremiéra Thomase Strobla spolkové země Badensko - Würtemberska zavést lockdown pro neočkované? (ČTK, 29.8.2021). Přirozená reakce politika odpovědného za zdraví již očkovaných, těch uvědomělých, tedy za obecné blaho? Navrhovaný zákaz vstupu např. do restaurace BEZ OHLEDU na to, prokáže-li se dotyčný negativním testem na koronavirus, jen dokresluje, jakými cestami se ubírají myšlenky jmenovaného. Předzvěst táborů pro nepřizpůsobivé? V záloze s dodatkem - návrat nežádoucí? Ani tato zpráva nestojí za pozastavení? Ale jen prosím pomalu, jen nevyděsit. Vždyť jde jen o úvahy, ještě není tak zle.

Židé v Německu 30.let prožívali principy téhož, co zažíváme my teď. Nepřipuštění odlišnosti. Jen ODLIŠNOSTI. A nezáleží na tom, čeho se týká. Zda tehdy rasy, či nyní volby životního postoje, jehož součástí je dlouhodobá péče o vlastní zdraví. Přesvědčení, že očkování proti Covidu je jen zástěrkou snahy mocných o ovládnutí naší mysli.

Ten movitější, a hlavně předvídavější Žid měl ve 30.letech ještě možnost vykoupit se a vystěhovat se ze země, v níž mu už nebylo dovoleno svobodně se i jen nadechnout. Ale my se nemáme kam vystěhovat! Globalizace světa vykonala své i ve spojení s Covidem. A tak se utíkáme sami před sebou, snažíme se přehlušit hlas svědomí a vzdalujeme se od sebe navzájem. Ve stále více rozdělované společnosti ubývá příležitostí dopřát si prostor pro vyslechnutí se navzájem. Přitom víme, jak životadárným je respekt k odlišnému názoru na věc a že opak je zárodkem konfliktu. Ve vyhrocené podobě zdrojem domácího násilí v rodině, nevraživosti mezi skupinami lidí egoisticky prosazujících jen to své a v krajní podobě pozadím válek o území, nerostné zdroje...

Stojíme na rozcestí a jako onen pohádkový princ před rozhodnutím, jakou cestou se vydat dál. Která z nich ho (nás) dovede ke studánce s živou vodou. Ta první přímo láká. Vypadá na první pohled snadněji, ale není vidět dál než do první zákruty cesty. Ta druhá... no, zdá se, že neslibuje procházku kolem sadů plných dozrávajícího ovoce.

Jak se rozhodneme? Moudrost, uložená v příslovích, praví, že s obojím máme zkušenost. Na tu první cestu se vydávají ti, o nichž se vypráví

"Co lidé rádi slyší, tomu snadno věří",

a na tu druhou ti, kteří ví, že v životě toho zadarmo bývá vskutku pramálo a už si ověřili, že

"Překážky a protivenství jsou proto, aby se zdolávaly",

a jen takové ovoce chutná opravdu sladce, nezanechá po čase na jazyku hořkou pachuť.

Jakou cestou se vydáme?

Jakou ty... a ty...?

3. zamyšlení z 27. 8. 2021

Britská moderátorka zemřela kvůli očkování AstraZenecou, potvrdila pitva.

Moderátorka jedné z rozhlasových stanic britské veřejnoprávní BBC zemřela kvůli vážným komplikacím po podání vakcíny proti covidu-19. Potvrdila to zveřejněná pitevní zpráva. Čtyřiačtyřicetiletá Lisa Shawová zemřela v květnu kvůli krevním sraženinám a krvácení do mozku. V nemocnici skončila dva týdny po podání první dávky očkovací látky AstraZeneca. "Lisa zemřela kvůli komplikacím spojeným s očkováním vakcínou AstraZeneca," uvedla soudní lékařka Karen Dilksová. Konkrétně její úmrtí způsobily krevní sraženiny, které nakonec vedly k otoku mozku a krvácení do mozku. ...

26.srpna 2021, 14:30

iDNES.cz, ČTK

Nevím, jaká jiná zpráva by nás konečně mohla vyzvat k zamyšlení (nejsem natolik odvážný, abych napsal zamýšlení) se nad tím, do jak manipulativního prostředí se v posledním čase den za dnem probouzíme.

Ocitoval jsem jednu ze zpráv, za jejíž zveřejnění děkuji. A to přesto, že osobám blízkým zemřelé způsobila mnoho bolesti a mohu předpokládat, že nejen bolesti, ale i rozhořčení. Děkuji za ni, neboť ji považuji za projev snahy o alespoň minimální vyváženost informací, jimiž jsme ve spojení s Covidem zahlcováni. A zdůrazňuji slovo minimální. Nepochybuji totiž o tom, že zmíněná zpráva je symbolickým vrcholkem ledovce vyčnívajícího nad hladinu. V tom je, matematicky vyjádřeno, statistika neúprosná. Jde však o zprávu, která by nás měla vyprovokovat k zamyšlení, jak uvažují ti, kteří se nás snaží přesvědčovat o prospěšnosti svého cíle. Jako ti generálové plánující před bitvou ztráty? Heslem: "Ano, jeden mrtvý (zemřelý) je osobní tragédie, ale mrtví na bitevním poli? To už je jen ta statistika." Jinak řečeno, když se kácí les, lítají třísky? Čím je osedlána mysl takto uvažujících lidí více? Touhou po ještě větším zisku, či pocitem narůstající moci? Pocitem, že není nic, co by si nemohli dovolit? Právo neprávo, volí prostředky, jež nazvat nečistými, je více než eufemistické.

Nedaří se dostatečně rychle zlomit ty dospělé, kteří se nechtějí nechat očkovat, neb vědí, že se jedná o slepou uličku? Pak je třeba přijít s novou strategií. Je třeba zaútočit na ty, kteří se neumějí zatím bránit sami, na ty nejbezbrannější. Na jejich děti. A tak je, jak s oblibou politici říkají, na stole cesta, jak způsobem, který nejen v právním státě, ale i v každé společnosti, která se odvažuje nazývat se civilizovanou, nemá obdoby.

Stát, který nenašel (možná jen dosud, kdoví, čeho se ještě dočkáme) odvahu nařídit plošné očkování, pak by se totiž vystavil právní odpovědnosti za negativní dopad svého rozhodnutí, zvolil zákeřný způsob, jak dosáhnout svého. Rozhodl se stigmatizovat děti neposlušných rodičů.

Děti neočkovaných rodičů se nebudou smět ve škole zúčastnit hodin zpěvu, tělocviku... zatím? Pro popsání zmíněného nenacházím výstižnější slovo, než - podlost.

Mrazí mě po zádech. Možná i proto, že jsem ten, jak se říká, dříve narozený. Podobnost s vyhláškami, které se v sousední zemi v časech ne až tak dávno minulých množily ve zkracujících se intervalech, vnímám stále intenzivněji.

Co nás čeká? Bude se smět neočkovaný člověk projít v parku? Či nastoupit do tramvaje? Tam zatím s respirátorem vstoupit smí. Zatím není rozpoznatelný od člověka již očkovaného. Ale při troše dobré vůle se jistě najde způsob, jak... Bude zaměstnavatelem doporučeno zaměstnanci, aby se raději rozvedl s neočkovanou manželkou, jinak... Stal se ze mě konspirátor, nebo jasnovidec? To ukáže budoucnost a upřímně řečeno, velice rád bych se dožil toho, aby mě byl dopřán čas na omluvu. Velice rád bych se mýlil a přeochotně se omluvil za jen hrůzný sen o budoucnosti.

Zajímá ty, kteří chtějí dosáhnout svého za každou cenu, co prožívá stigmatizované dítě v dětském kolektivu? Nejspíš ne. Myslím, že v mozku takto uvažujících mocných chybí řada spojů mezi jednotlivými neurony.

Mé třetí zamyšlení (do třetice všeho dobrého, či zlého?) je krátké. Přesto, či snad právě proto, by mělo zapůsobit jako o to silnější výzva k pozastavení se nad tím, jak člověka nedůstojné prostředky mocní volí, jen aby těch, co trčí z řady, bylo co nejméně. Chce se mi věřit tomu, že ona přemíra vyvíjeného tlaku na společnost bude mít opačný efekt, než mocní předpokládají. Chce se mi věřit tomu, že byť jakkoli malým dílem, přesto přispěji k tomu, abychom si nedali příležitost prožít okamžik, v němž se na sebe s překvapením podíváme a řekneme si: "...aha, ono těch pověstných za pět minut dvanáct už bylo. Ono je už ??? minut po dvanácté!"

2. zamyšlení z 22. 8. 2021 - dodatek k 1. zamyšlení

Čas se zrychluje. Vlak, jehož jsme všichni pasažéry, jede stále rychleji. Jedna událost překrývá druhou, a tak mám za to, že je dobré se občas ve vzpomínkách vrátit do minulosti. Je dobré si aspoň některé s nich nejen připomenout; řadu z nich bychom měli mít trvale na paměti. A ve spojení s Covidem zvlášť.

Připomeňme si – počátkem minulého roku, kdy začaly narůstat počty nakažených Covidem (o chřipce se přestalo ze dne na den mluvit jako by tato nemoc zázrakem vymizela z povrchu země), se prosazoval názor kontrolovaně, avšak současně co nejrychleji promořit celou společnost. Přirozeně. Vždyť nakažený ještě neznamená vážně nemocný, ale stává se tím, kdo si přirozenou cestou vytváří protilátky a získává do budoucna imunitu. Cestou staletími ověřenou. Vždyť bez přirozené imunity proti nepříznivým vlivům okolí (obecně vzato) bychom již jako jedna z forem života možná ani neexistovali.

A jsem přesvědčen, že právě v tom čase selhala lékařská obec. Velmi rychle ustoupila od zmíněného záměru, přestala jej prosazovat, byť mělo být její povinností nechat prst varovně zdvižený. Na obzoru se totiž objevil silný protihráč – výrobci vakcín s vidinou nevídaných zisků. Snaha pomoci člověku s dlouhodobým účinkem ustoupila do pozadí. Před selským rozumem jsme začínali zavírat dveře svých domovů a slovo imunita postupně dostávalo pejorativní nádech.

A velmi rychle se do špinavé hry s cinknutými kartami zapojili ti, kteří by naopak měli být vždy na stráži před nátlakem mocných, kdož s těmi dole nemají dobré úmysly.

Politici. Přeochotně začali rozehrávat nečistou hru spolu s těmi, kdo ve skutečnosti zůstávají v pozadí. Ve své naivitě se rychle snažili utvrdit v přesvědčení, že i oni jsou těmi vskutku mocnými a rychle se chopili možnosti, jak alespoň posbírat drobky padající z tučně namazaného krajíce. A že k dosažení svého cíle volí nečisté či dokonce nezákonné prostředky? V mysli člověka osedlaného chamtivostí a touhou po moci, lhostejného ke skutečným potřebám ČLOVĚKA, nezůstává prostor pro uvědomění, jak zhoubná je kombinace STRACHU A NEVĚDOMOSTI. Jeho cílem je udržet ho právě v co největší nevědomosti a jak jinak, nejsnadněji prostřednictvím strachu. Přitom i on sám se strachuje – aby o svou moc nepřišel. Proto je třeba umlčet všechny ty, kdo se snaží porozumět tomu, jaké karty jsou jim vkládány do rukou.

Hrajeme spolu podivnou, špinavou hru a peněz v banku přibývá. Přirozeně, vždyť na obzoru už je nejen třetí vlna přeočkování, a to i přes počáteční ujišťování, že si vakcíny poradí s každou následnou mutací. I to byla jedna ze lží, jimiž jsme cíleně provázeni na cestě do zapomnění. A čím víc jich přibývá, čím více se kupí, o to snadněji se jedna mezi nimi ztratí.

Táborský deník, 20.8.2021

Protilátky nestačí

Praha – Jako doklad bezinfekčnosti se nebudou uznávat protilátky proti covidu-19. Podle náměstkyně ministra zdravotnictví Martiny Koziar Vašákové pro uznávání neexistuje dost důkazů. Není tedy jasné, jak vysokou hladinu člověk musí mít a zda by ho chránily i proti mutacím koronaviru. Jako potvrzení bezinfekčnosti dnes slouží dokončené očkování proti covidu-19, doklad o prodělání nemoci v posledních 180 dnech či negativní výsledek testu. (čtk)

Největším nebezpečím pro mocné se stal (ne STÁVÁ, ale STAL – dokonáno jest) zdravý člověk. Ten, který vyznával a vyznává zdravý životní styl. Tělesně i duchovně. Ten odpovědný za svůj život. Ten, který se vymyká kontrole. Takové je potřeba umlčet, ve hře už je příliš mnoho peněz. Ne nalít si čistého vína, říci pravdu. Třeba jen ještě více cinknout karty.

Jak dlouho budeme spolu hrát hru, jejíž vítěz zdaleka není znám? Na každém z nás záleží, každý jeden z nás rozhoduje sám za sebe a v důsledku i za celek, jak…

Svobodným ve svém zamýšlení nad věcí se může zůstat každý z nás i v kleci spletené z přediva polopravd a lží, do níž se nás snaží mocní současného světa vtěsnat.

1. zamyšlení 19.8. 2021

ČT24 18.8.2021

„Za úterý přibylo 294 nových případů Covidu, o 34 více než před týdnem.“

Inu, žijeme v čase pandemie, tak je třeba denně připomínat, že nám hrozí velké nebezpečí, nebudeme-li dbát bezpečnostních nařízení, jak se s dosud bezprecedentní situací vyrovnat.

Je pravdou, že i v době před tím, než jsme začali být informováni o tom, že se v daleké Číně začíná šířit nebezpečná nemoc, bylo v denním zpravodajství pozitivních zpráv jako šafránu. V současnosti se však tato nerovnováha, nevyváženost zpravodajství v obecné rovině prohlubuje nebývalou měrou. Umlčeny byly hlasy volající po kulatém stolu a nabízející hledat řešení v nastalé jistě nelehké situaci v pluralitě názorů. Ne, z pozice moci se dozvídáme, že k návratu ke spokojenému životu stačí udělat jediné. Nechat se naočkovat.

A aby ti, kteří jsou toho času u moci, dodali svým slovům váhu, zvou si na pomoc známé osobnosti jako ambasadory zvěstující, jak je očkování prospěšné až nezbytné. Jiným osobnostem naopak sluchu dopřáno není možná proto, že právě oni těmi skutečnými osobnostmi jsou. Kdo přichází s jiným řešením, nemá pravdu. Jinak řečeno, kdo nejde s námi, jde proti nám. Trochu zamrazí při vzpomínce, co tato slova znamenala v časech jen nedávno minulých.

„Udělejme tečku za Covidem, pojďme se očkovat.“ Postavme se do řady a hlavně nepřemýšlejme, pro co se v ten okamžik rozhodujeme.  Vždyť je to jen píchnutí, které ani tak nebolí.

Při aplikaci jakéhokoliv léku, i toho nejbanálnějšího, jsme vyzýváni, abychom si přečetli příbalový leták. V něm je psáno, jak lék užívat, abychom předešli možným nežádoucím účinkům např. v kombinaci s jinými léky. Vždyť jde ve všech případech o chemické sloučeniny, které mohou v nevhodné kombinaci vyvolat nežádoucí reakce. I proto je každý nový lék dlouhodobě testován, aby se jim v maximální možné míře předešlo. Dlouhá cesta vede ke schválení, než je lék uvolněn k běžnému užívání.

U současných vakcín užívaných pro očkování proti Covidu to však neplatí. Mají status EXPERIMENTÁLNÍCH, s čímž se výrobci, právně zbaveni jakékoli odpovědnosti, nijak netají s tím, že potřebné dokumenty ke schválení WHO dodají v nejbližších letech. A v kolonce, jak reagují na jiné léky (OBECNĚ) stojí: nebylo zkoumáno.

Z uvedeného nemohu vyvodit jiný závěr, než že se všichni stáváme součástí obludného experimentu, jehož dopad vyhodnotí teprve budoucnost.

A tak si pokládám otázku: Co vede politiky ke tvrzení, že jsou užívané vakcíny naprosto bezpečné? K tomu, s jakou bohorovností vyhlašují jedno nařízení za druhým, něco, co by ve skutečně právní státě mohlo spatřit světlo světa pouze ve formě zákona? Za jak důvěryhodné mít vrcholné představitele státu, kteří se na tiskové konferenci schovávají ve svých prohlášeních za závěry expertní skupiny? Za ty anonymní, jejichž odpovědnost zůstává veřejnosti skryta? Jak důvěryhodným může být politik, ministr, který prohlásí, že se ve svém rozhodování nemůže řídit zdravým rozumem, protože je odborník? Možná i proto byl na svém postu po krátké době svého působení vystřídán. Ano, politici se střídají. Politiků je mnoho, jen skutečných státníků je stále poskrovnu.

Avšak důvěrou svých občanů se může pyšnit pouze ten stát, který stojí na pevných právních základech. Důvěryhodnou se nemůže stát politická reprezentace, hlásající polopravdy či otevřené lži. K udržení moci však stačí poměrně málo. Šířit strach. Přesvědčit ty, kteří jim dali ve volbách hlas, že nezachovají-li se dle jejich jistě dobře míněných rad, mají se čeho obávat. Přirozeně, čím více člověka opanuje strach, tím více se snižuje jeho schopnost logického vyhodnocení, zda má své opodstatnění. A navíc – pod jeho vlivem pak snadno přesvědčí sám sebe, že udělat ten či onen krok je dobré, jinak by přišel o mnohé. A začínáme tak vydírat sami sebe. Stáváme se rukojmím svého strachu. O cokoli. O zaměstnání, o majetek, o zdraví…

Ztrácíme přitom mnohem víc – úctu před sebou. Nenápadně, krůček po krůčku. Vždyť rozhodnout se pro ten či onen krok… to ještě jde… ještě to není tak zlé… tím nikomu neuškodím… ale – ANI SOBĚ?

Stačí poměrně málo. Stačí neříkat pravdu, stačí neříkat jí celou a polopravda bývá záludnější. Nebezpečnější než otevřená lež, ta je alespoň zpočátku snadněji odhalitelná. Stačí cíleně a dlouhodobě zamlčovat, že existuje i jiná cesta k nápravě věci.

Myslím, že k současnému neblahému stavu společnosti napomáhá selhání sdělovacích prostředků a selhání lékařské obce. Nejsme pravdivě informováni o tom, jakou roli v odolnosti proti Covidu hraje přirozená imunita lidského organizmu a už vůbec ne o tom, jak ji dlouhodobě budovat a posilovat. Nezaznamenal jsem v posledních dvou letech žádné informace, či dokonce pořady, vysvětlující jak zdravě žít, či k jakému životnímu stylu se dopracovat, abychom plně respektovali i jiné formy života, než jsme my sami. Abychom s nimi mohli spolužít, aniž bychom se jich museli obávat. Včetně virů.

Pravda, heslo „Spolu to zvládneme“ je údernější a na první pohled se jeví i účinnější. Těmi spolu jsou však k naší společné škodě míněni jen ti, kteří ať již vědomě či bezmyšlenkovitě zastávají většinový názor na věc. A ti ostatní? No ti přece jen maří naše společné úsilí.

Skutečné potíže, které vyvstanou v budoucnu, však spočívají v tom, je-li většinový názor vydáván za absolutní pravdu, což bylo dosud v historii předznamenáním jediného: úpadku práva a morálního rozkladu společnosti, která se ze všech sil přitom snaží prezentovat jako demokratická. Rychlost úpadku morálních hodnot, na nichž má být vystavěno každé vskutku demokratické společenství, vypovídá o tom, jak cíleně je přehlížen a potlačován názor člověka v tom čase slabšího.

V přímém přenosu jsme svědky uplatňování prastarého principu, jak nejsnadněji vládnout – stačí rozdělit společnost. Stačí přesvědčit ty již dostatečně vystrašené, že ti druzí jsou pro ně nebezpeční. Stačí jim namluvit, že ti, jejichž smyslem jejich přítomnosti tady a teď je být odpovědnými za svůj život, za své činy, za své zdraví, jsou ve skutečnosti neodpovědnými a je ohrožují, neboť odmítají podřídit se často i nesmyslným nařízením.

Stačí opravdu málo a začínáme sočit jeden na druhého, začínáme se vydírat navzájem. Ožívá institut domovních důvěrnic, evidujících, kdo z obyvatel jejich panelového domu ještě na 1.máje nevyvěsil vlaječky. Pardon – kdo ještě není očkovaný. Vracíme se o 40 let zpátky, jen kulisy okolního světa se proměňují. Tehdy vstupoval otec do strany nejmoudřejší jen proto, aby syn mohl vystudovat vysněnou vysokou školu. Dnes se nechá očkovat (nedobrovolně, nikoli na základě uvědomělého rozhodnutí) jen proto, aby mohl jít s malou dcerkou do bazénu a naučit ji plavat, neboť

NEOČKOVANÝM VSTUP ZAKÁZÁN

Mnohé nasvědčuje tomu, že se se zákazy tohoto typu budeme setkávat stále častěji. Jen ty odznaky na kabátech už chybí. Ale pravda, žijeme v moderní době, máme Covid-pasy. Doba se proměňuje a čas se zrychluje. To, co se před několika lety jevilo jako těžko představitelné, natož uvěřitelné, se stává smutnou realitou. I to, co bylo mnohdy označeno za ubohou konspiraci, se stává trpkou pravdou. Ověřujeme si na vlastní kůži, že rozdíl mezi konspirací a bolestnou pravdou je již jen otázkou času. A čas se zrychluje.

Soudím, že největšího zločinu se dopouštíme na nejmladší generaci. Na dětech předškolního věku a školácích prvního stupně. Nejenže jsme je ochudili o sociální kontakt se svými vrstevníky, nejenže je nutíme dýchat pod rouškou vydýchaný vzduch, nejenže je nutíme zakrývat si obličej v čase, kdy vzájemné odezírání miminky tváře je rozhodující pro duševní rozvoj rodící se osobnosti, dopouštíme se čehosi mnohem horšího. Nutíme je vyrůstat v prostředí množícím se nařízeními a zákazy toho či onoho, v prostředí nesvobody, v prostředí prosyceném všudypřítomným strachem.

Vychováváme je k pasivitě. Nevedeme je k poznání, jak důležité je brát postupně život do vlastních rukou. K přemýšlení o tom, co je v životě smysluplné. Může je k tomu ale vést kupříkladu ten vystrašený otec, kterého jsem potkal na procházce na hraně lesa, a který si pro jistotu ve chvíli, kdy jsme se míjeli, ještě více utěsnil respirátor? Venku? Na okraji lesa?

Ano, procházíme životní zkouškou, testem poslušnosti. Nemyslím, že se nacházíme uprostřed pandemie nemoci (tomu ostatně ani neodpovídají čísla, podle nichž je statisticky definovaná pandemie dle WHO), ale uprostřed vyvolávané a cíleně živené pandemie strachu.

Mocnými jsme cíleně vedeni k pasivitě. Jen prosím nepřemýšlet. Přemýšlivý člověk byl a vždy bude pro mocné nepohodlný, nebezpečný.

Jsme atakováni ze všech stran a každý den, že cesta k lepším zítřkům vede jen skrze očkovací centra. A třeba i za úplatu. I v této spojitosti nabízejí mocní koblihy, jen aby bylo co nejvíce poslušných. Avšak – co lékařská obec? Nabízejí snad každému, kdo se postaví v mnohdy nedůstojném prostředí, označeném za očkovací centrum do řady, příbalový leták? A vyzvou ho, aby si ho přečetl a vysvětlí všem, co podstupují? Nepláče v tu chvílí Hippokrates? Nezpronevěřují se svému slibu, že „…Nemocné budou léčit podle svého vědění a svých znalostí k jejich užitku a prospěchu…“?

A firmy vyrábějící vakcíny, vymiňující si, že nemoc bude léčena vždy jen jejich výrobky, i kdyby se prokázalo, že nalezen byl účinnější a současně i lacinější lék?

Tak jde o zdraví, či o peníze, o astronomické zisky?

Utvrzováni jsme v tom, že dál můžeme žít v klidu, jak jsme žili, jen tehdy, necháme-li se naočkovat. Navíc zadarmo. Což nám ale není známo, že „zadarmo ani kuře nehrabe“? Neuvědomujeme si, že za takto pro druhou stranu snadno koupenou poslušnost jednou zaplatíme všichni? Poslušnost podmíněnou a vykoupenou strachem? Není kombinace těchto dvou vlastností – poslušnost a strach –

alarmující?

Nestojí ani teď za to, položit si spolu s Cicererm otázku starou jako lidstvo samo?

CUI BONO?

Zamýšlet se nad výhodami či případnými ztrátami vždy stojí za to, mělo by to být výsadou každého člověka. Všichni jsme přece byli obdařeni vůlí a rozumem. Přemýšlivý člověk, ten, který jen odmítl splynout s davem, je však pomalu vytěsňován na okraj společnosti. Jsou mu cíleně oklešťována jeho práva. Zakazován vstup tam či onam. Absurdní situace?

S analogickými situacemi jsme se za minulého režimu setkávali často. I proto si vysloužil přízvisko Absurdistán. Stává se snad v současnosti celý svět jedním velkým ABSURDISTÁNEM?

Zpráva ČTK 17.8.2021

„Stačil jediný případ Covidu a ostrovní země (Nový Zéland) se uzavírá na 3 dny do celostátní karantény, některá místa na 7 dní.“

Chvályhodná obezřetnost, či hysterie?

A dále.

Zpráva ČTK 17.8.2021

„V Izraeli, nejproočkovanější zemi na světě se z důvodu narůstajícího počtu nakažených rychle připravuje 3. vlna přeočkováni.“

Není už víc než zřejmé, že samotným očkováním se nedokážeme před nemocí ochránit?

Není snad už víc než zřejmé, že těm, kdo se nás trvale snaží přesvědčit o opaku, nejde o naše zdraví, ale o upevnění jejich postavení a zisky jim z toho plynoucí?

Co dál? Budeme z domova už vycházet jen tehdy, půjdeme-li se přeočkovat? Budeme i nadále na palubě jen tancovat, byť se loď stále více potápí? Není už opravdu na místě začít přemýšlet nad jinou alternativou, jak dát DARU ŽIVOTA člověku důstojnější podobu? Není na místě zamyšlení nad tím, zda není cestou skutečné nápravy hluboká změna životního stylu? Rozloučení se s představou, že k nápravě může dojít bez našeho vlastního přičinění?

Říká se, že naděje vždy umírá jako poslední. Vždyť jen díky ní dosud člověk přežil všechny těžké chvíle. Aby však byla hodna čistoty a hloubky svého významu, nesmí být znehodnocována, zneužívána. Spojována s heslem SPOLU TO ZVLÁDNEME, do něhož jsou vloženy emoce, jimiž se navzájem vydíráme.

I NADĚJI jsou schopni vyprázdnit ti, kteří mají jako zvolení zástupci společnosti sloužit národu.  Ti, kteří ji spojili s polopravdami a nezřídka i s cílenou lží, vedeni snahou dosáhnout co největšího osobního prospěchu.

OMNIA TEMPUS HABENT

Pravda, všeho do času. I to je ověřeno historií, ale což vyjít běhu času v ústrety a nebýt jen ve vleku událostí.

                 A naděje se pousměje.