Moji milí ze sobí rodiny, chtěla bych se přidat ke Komárovi se svým pozitivním pohledem na coronavirovou pandemii. Uvědomila jsem si, že PhDr. Naďa Johanisová, enviromentalistka, ekologická ekonomka, vysokoškolská pedagožka a věčná bojovnice za udržitelný rozvoj měla v případě naší rodiny prorockou pravdu. Říkala: „dobře děláte, že máte koně a pracujete s nimi, jednou se vám to hodí“. Mimochodem Naďa je zakladatelkou Venkovské idyly, tedy jakési předchůdkyně Buďsobu v Jižních Čechách a také kmotrou našich dvou pěstounčat.
Ani nevím kde se v nás v mládí vzala ta veliká touha být soběstační. Jezdili jsme rádi s manželem do rumunského Banátu, kde naši krajané zachovali nejen původní jazyk, ale i původní hospodaření. Nejezdili jsme tam jako turisté, ale bylo nám tam s nimi dobře a občas s nimi vyjeli na pole a sdíleli jejich příbytek a jejich životní příběh. O několik let později jsme si pořídili zchátralý statek s pár hektary polí. My, kulturou a cestováním rozmazlení idealisti, jsme se pustili do přestavby obrovského hospodářského stavení. Ta práce na vlastním nás ohromně vtáhla a pohltila. K našim třem dětem brzy přibylo ještě šest dalších krků, které nikdo nechtěl, a tak jsme začali hospodařit. Vyzkoušeli jsme všechna hospodářská zvířata – koně, krávu, prasata, kozy, ovce, husy, slepice, králíky, abychom zjistili, že stádo koz a slepice jsou ideální kombinace, která nás může i trochu živit. K sadům přibyla zeleninová a bylinková zahrádka a ejhle zdálo by se, že je to ráj na zemi. Za vším se ale skrývala obrovská dřina a odříkání se např. cestování na více než dva dny jako rodina. Zvířata chtěla jíst a bylo třeba je podojit. Také v létě jsme se nezastavili, protože pro krávu a koně bylo třeba nasušit veliké množství sena. Dělali jsme to víceméně všechno ručně a seno si koně sváželi žebřiňákem domů sami. Budili jsme u mnohých sousedů posměch nebo pohoršení. Ale nevzdali jsme to a nepořídili si kvůli sousedům moderní sekačku nebo traktor. Dodnes děláme hodně věcí ručně, a to nám dodává velikou sílu, která spočívá ve spojení s prastarými zvyky našich předků, sounáležitosti s těmi, kteří žili a pracovali na tom statku před námi, také s našimi vlastními předky, kteří se ohleduplně starali o půdu, lesy, vodu, aby nepřišli o obživu. Nikomu se v těch dávných časech ani nesnilo o tom, že si někdy budeme převážnou většinu potravin dovážet ze všech koutů světa a vůbec už se nám nevyplatí si tady v naší zemičce vypěstovat to, co opravdu potřebujeme.
Pro nás se v nouzovém stavu vlastně toho moc nezměnilo, žijeme dál na statku velká rodina, denně se staráme o zvířata, sejeme na zahradě, já vařím, a kromě toho jsem oprášila svůj svatební dar – šicí stroj Veritas a začala šít roušky, které mi pošta zdarma posílá do Adry. Honza chodí pracovat do lesa a my čekáme, celá rodina, až hajný doveze sazenice stromků, protože teď se nám ruce uvolnily pro to podstatné. Babiš nás některé poslal místo práce a školy domů, ale nezakázal nám sázet stromky v lese. Celý národ nemůže vycestovat do zahraničí, tak si možná vzpomeneme, že jsme kdysi byla docela soběstačná zem. A možná, že my idealisti ze sobí rodiny, už nebudeme takoví blázni, kteří si na zahradě pěstují brambory, zelí, rajčata, saláty a byliny a chodíme si do kurníku pro vajíčka a do chlíva pro mléko. A možná si začneme vážit naší krásné české krajiny a budeme si ji více chránit. Moc mě těší zprávy o tom, jak jsou různí lidé i celé podniky vynalézaví a své provozovny přizpůsobují momentální potřebě. Jen doufám, že i zemědělci budou dost prozíraví a vypěstují to, co nebudeme muset nakupovat po celém světě a konečně se budeme moct vrátit k soběstačnosti všichni. To už je asi ze mě znovu ten idealista. Kéž si ale aspoň z celé coronavirové pandemie vezmeme každý nějaké to moudré ponaučení a budeme pro příště na podobné situace lépe vybaveni.
Sobice Jarmila Voběrková alias Lovisa
Pozn.: toto je reakce na článek Všechno špatné je pro něco dobré... aneb co nás učí virus