VÍTE, ŽE EXISTUJE TÉMATICKÝ SPOLEČENSKO - EKOLOGICKÝ ČASOPIS
Alespoň se o ni pokoušet
Soběstačnost je podle Wikipedie autonomní stav, kdy jedinec nebo skupina nevyžaduje mnoho (či téměř nic) od ostatních lidí, jelikož je schopen/a zcela naplnit své potřeby. Převedeno do každodenního života, soběstačný člověk nepotřebuje využívat práce nebo produktů společnosti — je na nich zkrátka nezávislý. V dnešním komplexním, globalizovaném světě je tomu u většiny z nás právě naopak. I základní potřeby uspokojujeme pomocí neuvěřitelného počtu lidí. Výrobky, které používáme denně, velmi často pocházejí ze všech koutů planety. Většina z nás nemá přístup k půdě, kde bychom si mohli pěstovat zeleninu na záhonech nebo ovocné plody.
Tento životní styl má samozřejmě mnoho co do činění s ničením planety skrze kapitalistický systém, který naše běžné potřeby uspokojuje a na kterém jsme komplexně závislí. Tato skutečnost však mnoha lidem není lhostejná a vnímají situaci naopak: jako nesoběstačnost a závislost kamuflovanou do podoby pokroku, v mnoha ohledech povýšené na společenskou normu.
Neúplná soběstačnost taky platí
Přestože v dnešní době můžete dosáhnout úplné soběstačnosti jen velmi těžko, není potřeba být v tomto ohledu perfekcionist(k)a — skutečně není nutné být zcela autonomní a nezávislý na druhých lidech. To by bylo v mnoha ohledech spíše kontraproduktivní. Určité dovednosti se zkrátka nemůžeme naučit a je lepší je svěřit odborníkům. Mnohý materiál, který bychom často k autonomnějšímu životu potřebovali, je zase třeba zaplatit — ať už je to pozemek, nebo solární panel na střechu.
Nicméně fakt, že stoprocentního výsledku nelze úplně dosáhnout, by neměl odradit od toho se o něj alespoň pokoušet a přibližovat se mu. I sebemenší svépomoc totiž může významně přispět mnoha pozitivy: ať už snížením ekologické stopy (významně tomu může být právě u jídla, kde i řadu místně pěstovatelných plodin dovážíme přes půl kontinentu), nebo třeba posílením sociálních vazeb mezi lidmi, kteří si navzájem vypomáhají sdílením materiálu a dovedností. A konečně, ten pocit, když se nám skutečně podaří něco kloudného vypěstovat vlastníma rukama!
Nejde jenom o brambory
Soběstačností se navíc nemyslí pouze ta potravinová, tedy ona „nezávislost na supermarketu“, kdy se nám hrdinsky podaří vypěstovat si bramboru po vzoru Matta Damona. V širším slova smyslu lze být soběstačný v mnoha jiných ohledech: například získáváním energie z obnovitelných zdrojů, ve způsobu výstavby obydlí nebo vyráběním různých nástrojů a oblečení. Známé hnutí DYI — do it yourself neboli udělej si sám začalo právě jako metoda svépomocného budování či opravování domů. Dnes se tímto termínem rozumí takřka cokoli, co si člověk dokáže vyrobit nebo opravit sám. Konkrétně třeba v módě či doplňcích toto hnutí doslova kvete — ať už z environmentálních důvodů, nebo z touhy podpořit svou individualitu a odlišit se od ostatních vlastním stylem.
Soběstačnost jako životní styl
Soběstačnost jako samozásobitelství ovšem vždycky něco stojí. Ať už to jsou peníze, nebo čas a energie, které do uspokojování našich potřeb investujeme. A jelikož pro mnohé platí, že „čas jsou peníze“, zaplatit za hotový výrobek nebo službu je zkrátka rychlejší a pohodlnější.
Rychlost a efektivita však vždy v moderní době nedominovaly. Například během druhé světové války, kdy byl po celé zemi velký nedostatek jídla, vyzývala kampaň Dig for Victory (Kopej za vítězství) britské občany, aby své pěstěné anglické trávníky na zadním dvorku proměnili v zeleninové záhonky. „Není hodina na záhonu denně lepší než deset minut ve frontě?“ Ano, po válce, během ekonomické obnovy země, většina lidí od vlastnoručně pěstovaného jídla postupně upustila. Tato otázka tu ale zůstává dál.
Představa, že soběstačný životní styl musí nutně znamenat pokles životní úrovně či návrat do minulosti, je do velké míry pouhý stereotyp. Příkladem může být ekologická vesnice Lammas v západním Walesu. Cíl obyvatel této vesnice je velice prostý: žít tak, aby jejich ekologická stopa odpovídala životu na jedné planetě, což je pro průměrného člena západní společnosti se současným životním stylem nereálné.
Obyvatelé Lammasu by s označením zpátečníků souhlasili jen těžko. Jedná se o vesnici jako každá jiná (odmyslíme-li si pohádkové domečky, které vypadají jako reálná kopie Hobitína), jen zde zkrátka není potřeba platit účty za elektřinu, vodu a většinu potravin. Každý ve vesnici má přístup k internetu, ať už skrze počítač, nebo chytrý mobil, rozdíl je pouze v tom, že si svá elektronická zařízení dobíjejí ze slunce.
Ach, ta svoboda
Zdaleka nejlákavější je na schopnosti být soběstačný skutečnost, že čím méně se člověk stává závislý na svém okolí, tím méně musí pracovat čistě pro peníze. V dokumentech zobrazujících autonomní domácnosti či komunity (stejně jako na předchozích stranách 7.G) zaznívá stále stejný argument: „Nechtěl/a jsem trávit většinu života prací, kde jsem pouze vydělával/a peníze, které šly vzápětí pryč — na nájemné, nákup jídla, energii a dopravu… Chtěl/a jsem méně pracovat a více žít.“
V širším měřítku představuje samozásobitelství a soběstačnost určitý typ ekonomiky. Zatímco ta dominantní, většinová se zabývá neustálým růstem, samozásobitelství staví do popředí jiné hodnoty. Ať už je to možnost věnovat se rodině, nebo zálibám a koníčkům — zkrátka možnost svobodněji si určovat, jak naložit s nabytým volným časem. Nese s sebou určitá omezení v podobě menšího výdělku, na druhou stranu jsou ale autonomně žijící lidé schopni využít tento výdělek skutečně k tomu, k čemu chtějí, a nevydělávají jen proto, že se ocitli v soukolí hypoték, složenek a kariéry.
Soběstačnost jako budoucnost
Soběstačnost včetně nezávislosti na neobnovitelných zdrojích energie, potravinového samozásobitelství a snížené pracovní doby představuje základní pilíře post-růstové ekonomiky, která se jeví jako slibné hnutí za přechod na takový společenský systém, který není existenčně závislý na drancování planety. Žití v souladu s přírodou je pro samozásobitele obvykle hlavní motivací, ale ať už k soběstačnému životnímu stylu tíhne kdokoli z různých důvodů, více či méně prospějí planetě všichni. A pokud se do toho člověk pustí opravdu s vervou, může každý poctivě vypěstovaný brambor oslavovat s takovými emocemi, jako kdyby na tom závisel jeho vlastní život. Jako Matt Damon na Marsu. Tak tedy záhonkům a soběsta(te)čným zdar!
Vyšlo původně v 7.G 1/2019, autorka Iveta Kapičáková studovala na Katedře environmentálních studií FSS MU