Mám ráda vodu. Voda je živel a proto ji mám ráda. Mám ji ráda i přesto, že je to nebezpečný živel. Voda je nutná k životu. Když je jí moc na nesprávných místech, je s životem neslučitelná. Voda je vzácná, přesto jsou chvíle, kdy může i zabíjet. Když vstoupím do její říše, musím před ní mít respekt, musím ji poslouchat, protože je mocnější než já. Nebojím se jí, nic jí nevyčítám, mám před ní respekt. A to i přes nedávnou tragickou událost, která se mě stále hluboce dotýká a nemůžu na ni zapomenout. A tak píšu toto krátké vyznání Vodě, té, která dokáže pohladit mé tělo, přesto stačí málo a život vyhasne.
Plavat jsem se naučila o prázdninách po první třídě právě v té Vodě, která se někomu teď zdá být krutá. Pamatuji se na babičku s vnučkou, které si mě, coby neblahým způsobem plaveckého výcviku vodou zrazenou holčičku, vzaly mezi sebe a trpělivě mi vysvětlovaly, co mám dělat. Hlavně dýchat, pravidelně, klidně, prožívat tempa, vnímat souhru pohybu a dechu, nelekat se, nebláznit a vydržet plavat dál a dál. Ke konci prázdnin jsem už přeplavala tam i zpět několikrát za sebou. Klidná plavba v lůně přírody a tak blízko lesa s báječnými borůvkami. Prostě koncert.
Nechci, aby lidé zanevřeli na vodu jen pro její bezedné hlubiny. Chtěla bych, abychom ji uměli ctít a mít před ní ne strach, ale bázeň. Tak i já se chci vracet k té vodě i s tichou vzpomínkou a s pocitem, že si dušička vybrala tiché a klidné místo, tak tiché, jako byla sama. A toto vlastně píšu proto, že mě přepadl nutkavý pocit něco takového napsat. Vypsat se ze všeho, protože psaní mi vždy pomáhalo v těžkých chvílích. Vykřičet do světa, že některé věci už se nedají odestát, ale my musíme žít dál, protože máme pro koho. A tak volám: Čest Vodě! Čest jedné velké duši uvězněné v malém těle!

Vlaďka Blahoutová, Blahoutova.V(zavinac)seznam.cz