Kniha Jurgena Tautze „Fenomenální včely“ pohlíží nově na kolonii včel (nebo jiného sociálního hmyzu) jako na tzv. „super organismus“. Jedná se o skupinu organismů, která se jako celek chová jako další samostatný organismus. Podstatné je to, že jednotliví členové společenstva jsou stejného druhu, vykonávají však odlišné úkoly. Včely se např. dělí do kast (matka, dělnice, trubci), které se liší svým významem, určením, funkcí. Ještě více kast existuje u mravenců. Ale i v rámci jednotlivých kast, především u dělnic, se liší úkoly, které jednotlivci vykonávají. Tímto se členové superorganismu nápadně podobají buňkám v těle. Ačkoli jsou stejného původu, každá má svoji funkci, svoje určení. Dohromady to všechno tvoří žijící bytost.
„Fenomenální včely“ jdou ještě dále a zabývají se nápadnou podobností včelstva jako celku se savcem. Řeč je o udržování tělesné teploty podobné savcům (včelí hnízdo je temperováno na 35°C), o „kojení“ larviček výměšky žláz mladých dělnic, nízké intenzitě rozmnožování (pokud považujeme za potomka celý roj), o shromažďování zásob potravy na zimu a hospodaření s ní. A v neposlení řadě o přizpůsobivosti a určité schopnosti učit se.
Je těžké si nevšimnout, že celek superorganismu, narozdíl od jeho jednotlivých členů, vykazuje poměrně vysokou inteligenci. I když je to do značné míry otázka úhlu pohledu, dá se říct, že samotná včela vykonává jednoduché úkoly, na jejichž plnění potřebuje smysly, instinkty, ale minimum rozumu. Shluk těchto „nerozumných“ jednotek vykonává dosti složité rozhodovací procesy. I když se pohybujeme na trochu jiné koleji, dalo by se to přirovnat ke shluku hloupoučkých buněk tvořících dohromady mozek Leonarda da Vinci. Možná je ale inteligence včelstva jen bližší té naší a dovedeme si ji prostě jen snáze představit, než inteligenci samotné včelí dělnice.
Nabízí se zde myšlenka, kterou se populárně vědecká publikace „Fenomenální včely“ už zabývá jen okrajově: Má včelstvo potažmo superorganismus, vědomí? Na tuto otázku se dá sotva odpovědět, vezmeme-li v úvahu fakt, že jediný, o kom mohu s jistotou prohlásit, že vědomí má, jsem já sám. Od teď se tedy pohybujeme v čistě teoretické rovině a můžeme popustit uzdu fantazii. Předpokládejme, že včelstvo vědomí má, že si uvědomuje sebe samo. Konec konců to není až tak úplně scifi, jestliže já jsem vědomím podepřeným shlukem zcela tupých buněk. Superorganismu je třeba přiznat určitou organizovanost. Stejně tak buňkám mého těla. Jestliže nevidím organizovanost v hejnu slepic, je to nejspíš mojí neschopností slepicím porozumět. Jistá organizovanost tu jistě je. Těžko říct, jestli buňky v mém těle mají alespoň mlhavou představu o vědomí, které je kdesi nad nimi. Analogicky nikdo neví, má-li včela představu o společném vědomí včelstva, nebo napadlo-li někdy slepici zabývat se myšlenkou společného vědomí hejna slepic.
Nyní se nám fantazie ruku v ruce s logikou nekontrolovaně rozbíhá po několika liniích. Pro krátký odpočinek doporučuji nyní imaginaci jakéhokoliv fraktálu.
Předpokládejme, že jakékoliv seskupení buněk má společné vědomí. Musíme pak vědomí přiznat i rostlinám a houbám. A dále pak vycházejme z předpokladu, že jakákoliv skupina organismů stejného druhu má společné vědomí. Potom musíme přiznat společné vědomí hejnu sardinek, trávníku i skupině lidí.
A další neznámá: čím je ohraničena skupina organismů, majících společné vědomí? Včelstvo je jednotka poměrně jasná, ačkoliv se denně rozprostírá do plochy několika desítek čtverečních kilometrů (večer se opět smrští do rozměru omezeného světlostí úlu) a zejména trubci migrují mezi včelstvy jak se jim zlíbí. Co ale s lidmi, tvořícími ve svém společenství nejrůznějším způsobem se prolínající podmnožiny? Nechme stranou představy nepřeberného množství kombinací, na nichž by se dala stavět nejrůznější společná vědomí. Zaměřme se na to jedno, ke kterému bychom dříve, nebo později stejně došli, totiž společné vědomí lidstva. Napadlo vás, kam teď mířím?
Ale dál, je tu jiná myšlenková linie. Moje tělo přece není tvořeno jen buňkami odvozenými z mojí DNA. Co třeba mikroflóra v mém trávicím traktu neúnavně se podílející na mojí imunitě a bez níž bych těžko žil? Může mít společné vědomí i skupina organismů různého původu? Nestejného druhu? Představme si, že ano. Příroda je přece plná spletitých vztahů, symbióz, vzájemného vlivu, očividné i tajemné organizace. Společné vědomí ekosystémů! A protože vše živé na naší planetě tvoří obrovský fascinující ekosystém, zahrnující mimochodem i člověka, vyvstává před námi společné vědomí pozemského ekosystému. Kdo ještě neví, kam mířím?
Nemohu teď nevzpomenout na knihu Marka Váchy "Místo, na němž stojíš, je posvátná země". Podtitul knihy zní: "O kruhu úcty k člověku, přírodě a celému vesmíru" Mluví v ní o úctě k ostatním lidem, ať už jakkoliv vzdáleným (i mentálně). Tuto úctu pak autor celkem logicky rozšiřuje i na zvířata, rostliny a na vše živé obecně. Překvapivě tím nekončí a přidává ještě neživou přírodu. A jako se jeho kruh úcty rozšířil, i já podle jeho vzoru rozšířím svou úvahu o vědomí. Jistě, kde byl můj život a s ním i moje vědomí bez minerálů v mém těle? Co když má vědomí hornina, jako organizovaná směs minerálů? A co jiné části „neživé“ přírody? Voda, vítr, živly obecně? A to všechno na sebe působí, společně s živou přírodou, v úžasném systému, který přijímá energii slunečních paprsků, hýbe se, dýchá, žije. Jak mám teď uvěřit, že to všechno nemá společné vědomí?
A co třeba počítač? Skládá se z milionů částeček, které samy o sobě neumějí v celku nic, ale dohromady je to přátelé počítač! Má počítač vědomí? A internet spojující počítače a koneckonců i lidi?
Marek Vácha završil svůj okruh úcty úctou k celému vesmíru. Vzhledem ke zdrcující velikosti vesmíru je těžko představitelné, že by jinde nebyl život, ačkoliv se od toho našeho může lišit tak výrazně, že bychom ho ani životem nenazvali. Možná je vesmír plný ekosystémů planet, mlhovin a bůhví čeho, zázračných společných vědomí tak odlišných od toho našeho, že naše sebevědomá „fantazie“ sotva popadá dech.
A ještě dál. Co vy na společné vědomí společných vědomí? Fraktál vědomí začínající někde hluboko pod úrovní nám známých částic atomu a sbíhající se v jediném všeobjímajícím společném vědomí celého vesmíru.
No, a takhle nějak si představuju boha.