Naše Trojiční lípa se v soutěži Strom roku dostala do desítky stromů, o které se hlasuje. Nominovali jsme jí s Honzou Štiftrem, který je patronem lípy a napsal k lípě příběh. Jsme jediný zástupci v soutěži v jižních Čechách, cejtím trošku odpovědnost za postup do 5, o kterou se hlasuje tajně 29.9. - 5.10. 25
Trojiční lípa - strom rostoucí při poutní cestě ke kostelu Nejsvětější trojice. V soutěži figuruje pod číslem 7. Hlasování od 21.7.do 28.9. a poté tajné hlasování 5ti finalistů do 5.10.
Zatím je naše lípa na 4. místě, minulý týden byla ještě na 3.
Vítězný Strom roku získá zdarma arboristické ošetření od firmy Prostrom Bohemia a postupuje do mezinárodní soutěže Evropský strom roku. Stromy na druhém a třetím místě obdrží ošetření kořenovou injektáží (zlepšení životních podmínek) od společnosti Groown.
děkujeme
Jenda Toman
Lípa u kostela Nejsvětější Trojice
V letech 1831–1832 zasáhla Evropu panika. Z východu se do Čech šířila epidemie cholery. Svinenští radní přijímali mimořádná opatření, město rozdělili na osm okrsků, ty přidělovali pod dozor radním, omezovali pohyb, zřizovali nová lůžka ve špitále a zvětšovali hřbitov. Když nemoc propukla, vozila obec nemocným jídlo, aby nakažení nemuseli opouštět svůj příbytek. Chod města byl paralyzovaný, lidé vystrašení a ze všech nejvíce se doma třásl doktor Jan Soukup, který odmítal chodit k nemocným, úmrtní listy vystavoval od stolu bez ohledání těl. Klepali na něj a prosili, aby přišel, jako studovaný jistě pomůže, ale nevystrčil nos z bytu. Úřady na něj psaly stížnost a žádaly si jiného ranlékaře, ale Soukupa k činu nevyburcovali. Vzkazoval, že je sám nemocný, vyčerpaný a zaneprázdněný, radil hodně větrat a pomoc hledat v přírodě. Příroda stejně léčí nejlépe, říkal a omlouval se přitom – i kdyby pomáhat chtěl, strach mu to nedovolil.¨
Protože zklamala medicína, obraceli se lidé k bylinkářkám a přirozeně věřili v zásah shůry. Příbuzní nemocných klečeli před kapličkami, božími muky a křížky, které jsou rozeseté po krajině, prosili boha o smilování. Modlili se i za Soukupa, ale všechno bylo marné, a když nepomohly modlitby, zkusili to na něj jinak – pekaři mu neprodali chleba, řezníci zas maso a hostinští se ujišťovali, že Soukup schytá ránu z obou stran, jestli se objeví ve dveřích. Tak chodil svinenský doktor hlavně po lese a sem tam do Boršíkova, jediná tamní hostinská byla ochotná mu uvařit. Do Boršíkova vyrážel po setmění, po kraji polí, aby ho jiní neviděli, ale Sviny jsou městečko a všude jsou lidé, a tak ho jednoho večera, kdy slunce zapomnělo zapadnout a Soukup už dlouho přemáhal svůj hlad, zpozorovali nedaleko kostela Nejsvětější Trojice, jak se táhne k Boršíkovu, od Svinů směrem do Rakous. Ve městě by si na něj netroufli, ale v polích a lukách, u zaprášené cesty na něj naběhli a dovlekli ho do zdejší hospody, radili se, co s ním podniknou, jedni ho chtěli zbít a další zabít, pak ale stejně usoudili, že živý jim bude víc k užitku, a tak zajatce vodili od domu k domu, od nemocného k nemocnému, aby viděl, jak vypadá smrt a umírání, když není doktor nablízku. Celou noc vodili Soukupa po Svinech, zažehávali lampy a nechali doktora léčit. Radil, jak dostat do nemocných vodu, jak jim zaklonit hlavu, lidé přikyvovali a děkovali, chtěli mu platit, ale peníze odmítal. Rozplakal se u čtyřletého Jana Kyslíka, přišel právě ve chvíli, kdy chlapec dodělával. Zavřel mu oči a pak u něj tiše seděl. Výčitky svědomí přehlušily hladový žaludek.
Brzy nato na sobě Soukup začal pozorovat první příznaky. Těžký průjem, zvracení, malátnost navázaly na děsivou noc; ulehl a věděl, že k němu nikdo nepřijde, jiného doktora stejně nebylo. Modlil se, stejně jako všichni jeho pacienti, rozmlouval s pánembohem, vyznával se ze své slabosti, litoval, že nedokázal nabrat sílu a pomáhat, jak kdysi slíbil. Jsem špatným doktorem, vím to, byl jsem jím a lepším se stejně nestanu. Po sousedech vzkázal, že má hlad, ale přinesli mu jen prázdný talíř a zprávu, že přece nejlépe pomáhá příroda, tak ať se jí nakrmí. Procházel si jména, která po něm farář přepisoval do matriky zemřelých, všechny je znal a každého litoval. Ztěžka oddechoval a smiřoval se s vlastním koncem.
Beztak léčí příroda, a ne lidé, opakoval si tak dlouho, dokud se v jeho hlavě nezrodila myšlenka a z ní nevzešel slib: za každého mrtvého, kterému nedokázal pomoci, vysadí jeden strom: lípu, čaj z lipového květu pomáhá na horečky, zabírá proti kašli, působí proti zánětu žil, lípa je blahodárná a každá je stokrát lepší než jeden doktor. Procházel lejstra, počítal. Věděl, že ještě není všem dnům konec. Usínal nad mapou, do které si kreslil, kde všude by lípy mohly vyrůst tak, aby je lidé měli po ruce, až zase doktoři zalezou do svých bytů, protože epidemie z Evropy nikdo nevyžene, vrátí se mor, cholera nebo jiné pohromy. Jedno z těch míst zakreslil i kousek od svatotrojiční hospody. A připsal si k ní poznámku: za Jana Kyslíka.
Už se neví, jestli ty stromy nakonec sázel Soukup sám nebo je objednal a zaplatil. Epidemii nejspíš přežil, protože na seznamech zemřelých jeho jméno z cholerových let nefiguruje. Řada lip ve Svinech vyrostla právě v téhle době. Mapu dávno sežraly myši a jméno Jana Soukupa zapadlo, ale ty stromy tam dál stojí, zdánlivě nahodile, ale lidem na dosah.
Příběh cholery v Trhových Svinech dnes žije vlastním životem v románu Krajina roztavených zvonů. Svatotrojiční lípa tu stojí pořád – snad to bylo takhle, nebo úplně jinak…