Před nějakým časem jistý vysoce postavený politik řekl: „Když jsem, Richarde (míněn Richard Brabec), nejdříve četl o tvém projektu Dešťovka, domníval jsem se, že se jedná o nějaký další šílený projekt na ochranu žížal, pak jsem zjistil, že je to projekt na zachycení dešťové vody. Nic proti tomu, ať každý rodinný domek má plechový sud na zachycování dešťové vody, on už ho většinou stejně má, ale tímhle tenhle problém nezachráníme.“ Jak moudrá sova! Tedy pardon, slova. Je pravda, že projekt Dešťovka, dotující systémy na využívání dešťové vody, má spíše za cíl ušetřit pitnou vodu, kterou se běžně splachuje, zalévá a pere. Ne zadržovat vodu v krajině, jak se zmíněný politik nesprávně domnívá. Ale odpusťme mu to, neboť mnozí jiní by na jeho místě tento problém zcela ignorovali.
Mě zaujala zajímavá slovní hříčka s dešťovkou. Pro zachycení vody v krajině jsou totiž žížaly podstatně účinnější, než kdejaký sud, tank, nebo rybník. Nejen proto, že provrtávají půdu na obrovské ploše svými chodbičkami, jimiž se déšť může lépe vsakovat. To hlavní je v něčem jiném. Žížaly se totiž v zásadní míře (spolu s dalšími organismy) podílejí na tvorbě humusu. A právě obsah humusu v půdě má obrovský vliv na to, kolik vody půda pojme a jak rychle. Půda s nedostatkem humusu je příliš ztvrdlá a utužená, voda po ní steče a část jí i bere s sebou. Půda bohatá na humus saje a saje a saje… Rostliny pak stihnou vláhu využít dřív, než odteče a vyschne. Půda se odplavuje až když je zcela nasycena vodou, což většinou ani nenastane, pokud je v ní humusu dostatek. Tedy, účinný projekt na ochranu žížal, jakkoliv šílený, by byl tím nejefektivnějším způsobem, jak zadržet vodu v krajině.
Teď si ale lámu hlavu ... jak by to asi mělo vypadat. Dešťovka je projekt dotační, takže jak pomoci žížalám, potažmo naší těžce týrané půdě prostřednictvím dotací? Například dotovat velkochovy žížal a jejich vysazování do polí? Ale co tam budou žrát? Šílené, že? Ale naší ekonomice by to jistě pomohlo. Než se chovy rozjedou, mohla by pomoci rychlá dodávka žížal z Číny výměnou za u nás usušené mléko z Polska… Ale ne, už to mám! Vždyť je to tak jednoduché! Stačilo by přece zrušit dotace na umělá hnojiva! (Ano, ta svinstva se skutečně dotují.) Chemicky hnojená půda je totiž pro žížaly příliš tuhá a navíc v ní nemají dost potravy. Hnojení organickými hnojivy, jako je hnůj a kompost, je pro žížaly pozvání k prostřenému stolu. Sice by nějakých pár let trvalo, než by se půda dala do rychtiku, asi by bylo potřeba pomoci jí i jinými kroky, ale čím je pro nás čas? Ničím, než pouhými penězi. Minerální hnojiva vytvářejí nepropustnou krustu pod hloubkou orby. Ta vzniká z rozpuštěných hnojiv, která rostliny nestihnou využít (pokud je nezadrží humus). Jejich nepoužívání by alespoň z pohledu zachycení vody v krajině bylo žádoucí i bez ohledu na žížaly.
Na závěr bych chtěl říct, že mě velmi těší, že máme ve vysoké politice člověka, který chápe tyto složité souvislosti, ba co víc, neváhá se zastat takového ubohého tvora, jakým je žížala. Kdejaký neznalec by se žížalám i Brabcovi vysmál, ale on ne. Takový člověk by se měl stát naším příštím prezidentem.
Abych nezůstal nic dlužen a předem odvrátil nařčení z vytrhování něčích slov z kontextu, přikládám v příloze celý projev.
Dále bych chtěl poděkovat agentuře Zera z Náměště nad Oslavou, pod jejíž záštitou se konal v květnu 2017 v Bemagru „Polní den o zemědělském kompostování“. Zde a v odborné literatuře jsem nabyl své nemnohé znalosti o půdě, jimiž se v tomto článku tak nestydatě oháním.
 projev_zemezivitelka.pdf | [ ] | Martin Měkota | 114 kB |