Už je to pěkných pár let, co vznikla naše skupina propagující soběstačnost. Diskutovali jsme tenkrát o ledasčem, mnozí ještě před tím než jsem se v Buďsobu vyskytl já. Ani si už nevzpomínám, jestli jsme si někdy definovali co v našich očích znamená pojem "soběstačnost" a proč je pro nás důležitá. Přiznám se, že jsem o tom tenkrát přemýšlel docela povrchně a spousta okolností mi dochází až v průběhu času. Ty staré, ale z nových úhlů nahlížené a detailněji nasvícené myšlenky mě přiměly znovu se zamyslet nad tím, čím je pro mě soběstačnost.

 

Je to vlastně hrozně jednoduché: Soběstačnost je svoboda. Jen je to tak samozřejmá věc, že se o tom už nemluví. Občas si to člověk uvědomí. Třeba když se jako malý naučí si na záchodě utřít zadek. Nemusí nikoho volat, poradí si sám a má v kapse další střípek svobody, jako když se naučil chodit, nebo si sám namazat chleba. Daleko spíš si toho ale všimneme, když svobody ztrácíme. Vzpomínám, jak si kamarád na kole zlomil obě ruce. Vrátil se daleko zpět do doby, kdy musel ze záchoda volat: "Hotovo!" Nedivím se, že to snášel dost špatně, i když s humorem.

 

 

Podívejme se na soběstačnost z jiného úhlu. "Sobě" a "stačit". Člověk si má asi vystačit jen sám se sebou, zvládnout všechno sám. Kdyby to bylo možné, byla by to závidění hodná porce svobody, i když poněkud pustá. Člověk je tvor společenský, společenskost jej činí tím, čím je. Navíc být zcela soběstačný je technicky nemožné (snad s výjimkou některých jednobuněčných organismů). Mělo by být jasné, že nejde o soběstačnost absolutní, ale zaměřenou na určitý okruh osob, činností, potřeb, ... Tak často mluvíme o soběstačnosti lokální (nejedná se zde o pijáky sedící osamoceně v lokále), energetické, potravinové, soběstačnosti státu, atd. A obvykle při tom nemyslíme soběstačnost bezvýhradnou, ale nanejvýš maximální možnou, obvykle však spíše takovou, jaká nás ještě baví a naplňuje radostí. Je paradoxní, že nám při budování vlastní soběstačnosti nejvíce pomáhá kontakt s ostatními. Čím více jsme v kontaktu, tím víc se blížíme našemu ideálu soběstačnosti, ať už jako jednotlivci, nebo jako skupina.

Zpátky ke svobodě. Naši dědové a babičky zažily za svého života různé režimy. Těžko bychom hledali v historii generaci, která by vystřídala tolik režimů. Všechny tyto režimy se navenek snažily prezentovat samy sebe jako demokratické, i když to mělo k realitě mnohdy velmi daleko. Přesto žádný z nich si nevybral za jednu ze svých určujících hodnot soběstačnost, a to včetně toho současného. Přitom musí být každému jasné, že pokud jsou lidé soběstační v jakémkoliv smyslu, nejsou pod tlakem materiálních potřeb a obejdou se i delší čas bez zaměstnání (a bez podpory státu), jsou jedině schopni se správně a nezaujatě rozhodovat, nebojí se hájit svá práva, nemohou být donuceni vykonávat z nouze podřadné práce za nízkou odměnu, nemusí se přetvařovat a kroutit aby prošli záhyby systému... Jsem stále více přesvědčen, že soběstačnost, kromě všeho jiného, čím je pro nás dobrá, je nezbytnou podmínkou pro fungování demokratické společnosti. Právo na soběstačný život by mělo být zakotveno nejen v ústavě, ale hlavně v předních hodnotách naší společnosti. Hned za svobodou.